Článek
Vzali jsme si volno, jeli na výlet a večer mě pozval na večeři do hotelu, kde jsme kdysi slavili první výročí. Už tam mi to začalo být trochu podezřelé.
Ale přesto jsem netušila. Možná jsem nechtěla vědět.
Moje intuice se nemýlila
Když během večeře poklekl a vytáhl prstýnek, rozbušilo se mi srdce. Řekl přesně ta slova, která chce každá žena jednou slyšet: „Chci, abys byla moje žena. Navždy.“ Všichni kolem tleskali, číšník přinesl sekt, já se usmívala a kývala hlavou, ale v hrudi jsem měla zvláštní chlad. Intuice? Šestý smysl? Netuším. Ale něco nebylo v pořádku.
Večer pokračoval na pokoji. Šeptal mi, jak se těší na naši společnou budoucnost. Usínal spokojeně a rychle, zato já se převalovala. Chtěla jsem si něco přečíst a sáhla po jeho telefonu. Ne ze zvědavosti, spíš z nudy. Mobil neměl zamčený. A to, co jsem našla, mě úplně rozbilo. Dnes si říkám, že mě tehdy vedl osud, bych se dozvěděla, co jsem vědět měla.
Měl milenku
Zprávy. Spousta zpráv. Od jedné ženy. O tom, že jí chybí. Že ví, že se bojí, že ho ztratí, ale že jí slíbil, že si všechno jednou vyřeší. Fotky z hotelu, kde byl před dvěma týdny. Prý pracovně. Najednou mi to všechno dávalo smysl. Ta nervozita. Ten přehnaný zájem. Tohle nebyla žádost o ruku z lásky. Byl to útěk. Snažil se mě tím prstenem umlčet. Uchlácholit, že se nic neděje pro případ, že bych na něco přišla.
Seděla jsem tam vedle spícího muže, který mě právě požádal o ruku, a přitom mě zradil víc, než jsem kdy zažila. Chtěla jsem křičet. Vzbudit ho a hodit mu telefon do obličeje. Ale místo toho jsem si potichu zabalila věci, sundala prsten a odešla z pokoje. Mobil jsem nechala tak, jak jsem si to přečetla. Venku byla tichá, teplá noc. A já si říkala, že tohle opravdu budou zásnuby, na které nikdy nezapomenu.
Stála jsem si za svým
Druhý den mi volal asi padesátkrát. Psala jsem mu jen jediné: „Víš proč.“ Později se snažil všechno vysvětlit, říkal, že už to chtěl ukončit, že mě miluje a udělal chybu. Ale bylo pozdě. Ten okamžik, když mě žádal o ruku a přitom měl v hlavě jinou… To ve mně zůstane napořád.
Nikdy jsem mu neodpustila. A kdykoliv mě napadne, že bych si našla jiného muže a požádal mě o ruku, naskočí mi husina. Tolik se bojím, že mě jednou někdo zradí stejně. Snad jsem v té svatbě přestala i vidět to, co v životě potřebuju. Uvidím, co čas přinese. Zatím mám zlomené srdce. A i když to bolí, žít se s tím vlastně dá. Každý den lépe.
Zdroj: Alice R., Praha
