Článek
Jenže když jsem přišla do banky s prosbou o hypotéku, spadla mi brada. Moje sebevědomí kleslo ke dnu tak rychle, jak jsem vplula do banky.
Myslela jsem, že mám dost
Chtěla jsem si koupit obyčejné 2+kk v Praze. Ne v centru, ne luxusní novostavbu, prostě malý byt, kde bych konečně měla svoje. Mohla něco budovat. Cena? Kolem 6 milionů korun. Měla jsem něco našetřeno na základ hypotéky a byla připravená se na dalších 30 let uskromnit.
Jenže v bance mi řekli, že s mým příjmem to nepůjde. Potřebovala bych podle nich vydělávat alespoň 100 tisíc korun měsíčně čistého. Sto tisíc! Podle jejich výpočtů by jinak moje splátky překračovaly třetinu příjmu, což je prý riziko. Takže i když měsíčně vydělám přes 50 tisíc, mám stabilní práci a žádné dluhy, jsem podle nich prostě nedostatečně zajištěná.
Kdo ty byty kupuje?
Odešla jsem z banky s pocitem, že jsem selhala. Jako kdybych nebyla dost dobrá pro vlastní bydlení. Přitom celý život dělám, co se ode mě čeká. Mám vzdělání, práci, šetřím. Ale na vlastní byt ve městě, kde pracuju, stejně nedosáhnu. Asi by bylo řešení se odstěhovat mimo hlavní město, ale co mám dělat, když s mojí školou seženu práci nejlépe tady? Jako by snad ta Praha už ani nebyla pro nás, pro mladé, kteří tu chtějí ekonomicky růst.
Přemýšlím, jestli má vůbec smysl dál spořit, když nemovitosti pořád zdražují. A taky mě napadlo, jak to mají mladí lidé, kteří vydělávají ještě míň než já? Ti snad nemají šanci nikdy? Bydlet ve svém začíná být výsada pro bohaté nebo pro ty, kterým pomůže rodina. Ale co my ostatní? Máme se smířit s tím, že budeme celý život v nájmu?
Je mi třicet. A i když jsem chtěla nový začátek ve vlastním, místo klíčů od bytu jsem si z banky odnesla jen tvrdou realitu. Nevím, jestli by to bylo v jiné lepší. Už jsem se neodvážila nikam jít.
Zdroj: Tereza Z., Středočeský kraj
