Mám poměr se svým sousedem. Pokud to praskne, můžu ztratit víc než jen rodinu

Na první pohled to byl obyčejný muž. Klidný, milý, rozvedený, žil sám. Často jsme se potkávali u plotu, pozdravili se, prohodili pár slov. Zpočátku to bylo nevinné. Jen pár přátelských úsměvů a krátké rozhovory o zahradě nebo dětech. Ale pak přišel večer, kdy jsem zůstala doma sama, a on zazvonil s lahví vína.

Nevím, jestli to byla zvědavost, samota nebo touha po tom, aby si mě zase někdo všiml. Vím jen, že když se ke mně naklonil a políbil mě, neucukla jsem. Od té chvíle už nic nebylo jako dřív.

Scházíme se už téměř půl roku. Nikdo o tom neví. Ani můj muž nic netuší. Je pracovně vytížený, pořád někde cestuje, a když je doma, mluvíme hlavně o dětech a účtech. Jenže čím déle to trvá, tím víc mě tíží pocit viny. Mám dvě malé děti, rodinu, domov. A zároveň trávím tajné chvíle s mužem, který bydlí pár kroků od nás. Má to své výhody… Přeci jen se nemusíme složitě domlouvat, kdy se zase uvidíme. Jenže také nevýhody.

Pokaždé, když zazvoní zvonek, nemůžu skoro dýchat. Každé jeho přání, abych zůstala déle, mi připomene, že si zahrávám s ohněm. A nejhorší je, že to začíná být vidět. Sousedi si všímají, že u něj bývám často. Děti se ptají, proč k nám chodí tak často „strejda Tomáš“.

Vím, že jestli se to provalí, neztratím jen manžela a děti. Ztratím domov, přátele, svou pověst. Všichni tady se znají, nikdo nic nezapomene. A i kdybych se chtěla odstěhovat, výčitky bych si vzala s sebou. Navíc jsme našli krásné místo k životu, děti tu mají kamarády, často u nás někdo je. Zdálo se to tak ideální.

Jenže… Jak bojovat s city? Když vím, že manžel pro mě pomalu přestává být atraktivní a stále častěji myslím na Tomáše? On mě poslouchá, rozumí mi. Konečně mám pocit, že žiju a myslím na něj každou minutu. Pořád, toužím po každé zprávě. Připadám si jako puberťačka.

Často stojím u okna a dívám se na jeho dům. Vím, že bych to měla skončit. Ale zároveň cítím, že takový velký krok ještě udělat nedokážu. A tak dál žiju svůj dvojí život. Mezi láskou, vinou a strachem, že jednou někdo zaklepe na dveře a všechno skončí. A já pak přijdu o všechno.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru z Markétou I., Středočeský kraj