Článek
O to větší šok mě čekal v den, kdy jsem šla poprvé vyzvednout dceru z nové školky. Dvě holčičky se objímaly, křičely si „Sestřičko!“ a učitelky se smály, jak jsou si podobné. Mně se ale sevřel žaludek.
Co tam dělá?
Druhá dívka měla stejné oči, nos i smích jako moje dcera. A když jsem uviděla její matku, která ji přišla vyzvednout, bylo jasno. Ne že bych ji znala. Ale ten muž, který se objevil o pár minut později, byl můj partner.
Nejdřív tvrdil, že je to shoda okolností. Pak že je jen kamarád. Nakonec, když jsem mu ukázala fotku holek, se zhroutil. Přiznal, že má dvě rodiny. Mě, a tu druhou. O tři ulice dál. Dvě ženy, dvě domácnosti, dvě děti narozené pár měsíců od sebe. Nechápu, jak to zvládnul utajit. Já myslela, že má náročnou práci a občas vyjíždí do zahraničí. Jak stihnul být u porodu svého druhého dítěte? Kdy pomáhal matce v šestinedělí?
Jenže na to měl jednoduché vysvětlení. Ta druhá žena o mě věděla, takže tolerovala, že někdy u nich doma zkrátka chyběl. A já žila v představách, že má jen náročnou práci. Jak moc jsem se mýlila…
Zhroutil se mi svět
Nechápala jsem, proč dal svou druhou dceru do stejné školky. Musel vědět, že se tam potkají. Vysvětloval mi, že chtěl, aby mohl vyzvedávat obě holky snadněji a spoléhal na to, že je tam dětí spoustu. Navíc si ten osudný den, kdy jsme se tam všichni potkali, myslel, že jsem s dcerou u lékaře. Spletl si datum. Ale musel vidět, jak jsou si podobné, musel tušit, že jednou se můžeme potkat. Já to vlastně nechápu.
Opustila jsem ho a Aneta, ta druhá, ne. Asi se jí splnil sen, z pozice milenky se stala partnerkou. A já dodnes cítím hořkost, když mu uprostřed dveří předávám dceru. Nikdy jsem nepochopila ten důvod, proč k tomu muselo dojít…
Zdroj: Karolína I., Praha
