Článek
„Víš, já někoho mám,“ začala tiše. Nechápala jsem. V první chvíli jsem myslela, že mluví o kamarádce nebo o někom z práce. Ale ne, mluvila o milenci. Opravdovém. Tajném. Cizím muži, se kterým si prý připadá znovu živá. Že po letech stereotypu a mlčení doma konečně znovu cítí, že je žena.
Chápala jsem tu touhu, ale zároveň jsem byla šokovaná. Ona, přísná a kontrolující tchyně, která vždy dbala na rodinné hodnoty a mluvila o věrnosti jako o samozřejmosti?
Znáš ho, řekla
Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Když jsem se jí v rozpacích zeptala, kdo to je, podívala se mi přímo do očí a řekla: „Znáš ho. Je to Jany manžel.“ V tu chvíli mi došlo, že mluví o mém švagrovi. O muži její vlastní dcery. O otci dvou malých dětí. Byla jsem v šoku. Nejen že podvádí svého manžela, ale spí s mužem, který je ženatý s její dcerou. Vlastní dcerou.
Zůstala jsem sedět jako přikovaná. V hlavě mi běželo tisíc otázek. Je to pomatení smyslů? Chvilkové poblouznění? Nebo to trvá už dlouho? Ale hlavně, co mám teď dělat já? Věděla jsem tajemství, které může zničit rodinu. Nejen jejich manželství, ale i vztahy mezi sourozenci, rodiči a dětmi. Chtěla jsem křičet, ptát se, proč mi to říká. Ale jen jsem mlčela. A ona? Nalila si další víno, jako by právě přiznala, že má novou kabelku, ne milostný poměr s partnerem své dcery.
Nevím, co mám dělat
Od toho večera uplynulo několik týdnů. Každé setkání s rodinou je pro mě trápením. Dívám se na Janu a jejího manžela, sleduju, jak si hrají s dětmi, a v hlavě mi stále zní ta věta. Nechci být ta, která to rozbije. Ale ani nechci být ani spolupachatelem jejich „rodinného zločinu“.
Nikdy by mě nenapadlo, že se ocitnu v takové situaci. Jsem svědkem zrady, která se skrývá za úsměvy a rodinnými obědy. A přiznám se, nemám zatím sílu promluvit. Můj muž nic netuší. A já se každý den ptám. Kdyby šlo o mou matku, o mou sestru, chtěla bych to vědět?
Zdroj: Anna I., Praha
