Článek
Moje nejlepší kamarádka Klára má osmiletou dceru Elu. A já… ji prostě nesnáším. Zní to krutě. Sama to v sobě pořád nemůžu zpracovat. Jenže kdykoliv se u nás objeví, vím, že přijde malý chaos. Když slyším zvonek a v chodbě dětský smích, sevře se mi žaludek. Dělám úsměv, vařím kakao, snažím se být milá. Ale jakmile Ela vstoupí do bytu, vím, že něco skončí rozbité, zničené nebo aspoň umazané.
Dcera mé kamarádky je jako tornádo
Začalo to nenápadně. Tu rozsypala korálky z mé sbírky, které jsem poctivě sbírala roky. Sama sobě jsem si to vysvětlila jako dětskou zvídavost. Pak jednou rozlila čaj na nový koberec. Klára to samozřejmě přešla slovy: „To se stane, děti jsou nešikovné.“ Dobře, ano. Děti dělají neplechu, většinou. Ale Ela nikdy nedostala hranice. Nikdy se jí nevysvětlilo, že takhle se nemá chovat. Nikdy jí Klára za nic nevynadala.
Postupně začala být čím dál víc drzejší. Bere věci bez dovolení, moje kosmetika je pro ni hračka. Jednou jsem ji přistihla, jak si rozmazává můj drahý krém po chodidle, protože si chtěla udělat pedikúru jako maminka. A její matka se tomu zasmála!
Je drzá i na mě
Před pár týdny jsem si konečně koupila nový konferenční stolek. Skleněný, krásný. Ela po něm přejížděla fixem, že si prý značí silnice. Když jsem se na ni trochu přísněji podívala, řekla mi, že jsem „hnusná teta“. Klára se smála. A ještě dodala, že je to teď takové období, že Ela říká, co si myslí.
Ve mně ale začalo všechno bublat. Po jejich odchodu jsem plakala. A to doslova. Ne kvůli stolku, ale kvůli pocitu, že někdo ničí moje bezpečné místo a já s tím nemůžu nic dělat. Kláru miluju jako sestru. Byla u mě, když mi zemřela maminka. Seděla vedle mě, když jsem ztratila práci. Ale teď mezi nás vstoupilo něco, co nás může rozdělit. Její dítě.
A tak jsem začala dělat to, co mi je nejvíc proti srsti. Vymlouvat se. Není čas. Děláme rekonstrukci. Mám chřipku. Naše společné návštěvy u mě se omezily na kavárny a hřiště, kam se dítě hodí víc. Vždy se nějak elegantně vymluvím, proč k nám domů ne. Jenže lži se hromadí. A mě začíná čím dál víc pálit, že bych řekla, co si doopravdy myslím.
Mám jí něco říkat?
Možná jsem netrpělivá. Možná jsem „stará“ bezdětná ženská, co nechápe děti. Možná. Ale cítím, že jde o něco hlubšího. Že nejde jen o rozlitý čaj nebo zničené věci. Jde o to, že Ela je rozmazlená, nevychovaná a matka ji za to nekoriguje. A že kvůli tomu přicházím o pocit klidu ve vlastním domě. A možná i o kamarádku.
Přemýšlím, jestli jí to říct. Jestli se dá něžně naznačit: „Tvoje dcera se u mě chová jako nevychované zvíře a já už to nezvládám.“ Nechci jí ublížit. Ale nechci ani, aby naše přátelství skončilo v tichu, kdy si obě budeme domýšlet, co se vlastně stalo. Možná bude lepší říct pravdu. Opatrně, upřímně, v klidu. Možná to nepochopí. Možná se urazí. Ale možná se taky konečně něco změní.
Protože je rozdíl mezi tím, že dítě udělá neplechu a tím, že někdo dovolí, aby ta neplecha ničila druhé.
Zdroj: Alena I., Mladá Boleslav
