Článek
S mužem jsme spolu přes deset let. Dvě děti, hypotéka, každodenní rutina. Jenže poslední měsíce se chlap, kterého jsem znala do posledního detailu, začal měnit. Měl stále méně času, byl nervózní, a když mu zazvonil telefon, okamžitě utíkal pryč.
Když jsem se ho zeptala, okamžitě útočil. A tak jsem mu neříkala, co vím. Nechala jsem ho věřit, že mě má pořád v hrsti. Ale už jsem tušila, že v tomhle vztahu nejsme jen dva.
Vymyslela jsem plán
Jednoho dne jsem si vytvořila falešný profil na sociální síti. Nahrála jsem si pár atraktivních fotek, začala mu nenápadně psát. Nejdřív byl odtažitý. Ale pak začal reagovat. Flirtovat. Posílat srdíčka. A po pár dnech navrhl osobní schůzku. Chtěla jsem si ověřit, že mám doma lháře. Že si takhle píše i s ostatními ženami.
Když dorazil na místo, čekala jsem tam já. S ledovým klidem. Když mě uviděl, zbledl. Neřekl ani slovo. V tu chvíli věděl, že je konec. A já věděla, že jsem se nemýlila.
Mám ho opustit?
Nevím, jak to celé dopadne. Neudělala jsem tu lest kvůli pomstě. Chtěla jsem pravdu. A tu jsem dostala. Možná mě to bolí, ale alespoň vím, s kým žiju. Nebo vlastně nevím?
Teď mě hlodá podezření, jestli si za to nemůžu sama. Co když ho zkrátka upoutala ta naše speciální chemie, kterou jsme vždycky měli? Když jsem se ho zeptala, nepřiznal, že si psal i s jinými ženami. Takže jsem vlastně zase na začátku. Ale mám navíc nejistotu, která mě hlodá jako nějaký zákeřný brouk. Možná, že tohle už z hlavy vlastně nikdy nevymažu. Ten pocit, že nejsem jediná. A možná to vlastně ani není pravda.
Zdroj: Gabriela T., Praha
