Článek
Pak přišlo to dítě. Asi osmiletý kluk, cizí, nikdy jsem ho neviděla. Přiřítil se, běžel kolem a naprosto bez rozmyslu sáhl po mém telefonu a začal si ho prohlížet. Než jsem stihla zareagovat, udělal dva kroky a telefon mu vyklouzl z ruky na beton. Displej na kusy. Doslova.
Ztuhla jsem. On na mě koukal, chvíli váhal, a pak utekl za maminkou.
Takovou reakci jsem nečekala
Vydala jsem se za ní. V klidu, i když ve mně to vřelo. Řekla jsem jí, co se stalo, a požádala ji, jestli bychom to mohly nějak vyřešit. A její reakce? „To se přece stává. Jsou to děti. Neměla jste ho tam nechávat.“
Cože? Opravdu tohle byla její odpověď? Místo omluvy nebo snahy se domluvit jsem dostala jen podrážděné pokrčení ramen. Prý je kluk živý a to je přece normální. Normální? Měla jsem pocit, že vzteky zešílím.
Telefon nebyl levný. Nešlo o škrábanec, ale o kompletně rozbitý displej. Oprava za několik tisíc. A najednou je to můj problém. Protože cizí dítě neví, na co může sahat, a na co ne? A protože jeho matka má pocit, že svět kolem je jedno velké dětské hřiště, kde zodpovědnost neexistuje?
Zachovala bych se jinak
Kdyby to udělal můj syn, trvala bych na tom, že škodu uhradím. Bez řečí. Ne proto, že se to musí, ale protože je to správné. Děti se chovají jako děti. Ale rodiče mají být dospělí.
Nakonec jsem odešla s rozbitým telefonem, špatnou náladou a pocitem, že slušnost a odpovědnost už dneska nejsou samozřejmostí. A pořád přemýšlím, jestli jsem měla trvat na zaplacení. Mám to nechat být? Nebo jít přes policii, i když je to zbytečně přísné? Já vlastně ani nevím, jak se ta maminka jmenuje. Ale vře to ve mě pořád. Mám pocit, že její reakce byla nevychovaná a dítě si z ní akorát vezme špatný příklad. Ale měla jsem takový vztek, že jsem to možná vyřešila celé špatně.
Zdroj: Gabriela R., Praha
