Šla jsem na těhotenskou prohlídku a nechala jsem doma průkazku. Návratem jsem přišla o všechno

Až v čekárně mi došlo, že jsem doma nechala těhotenskou průkazku. Bez ní mě nevezmou, říkala jsem si. V tu chvíli jsem byla na sebe naštvaná, už se mi špatně chodila. Tak jak můžu něco tak zásadního zapomenout? Partner byl doma, ale měl home office a od rána pracoval. Měli jsme jen jedno auto, takže bylo jasné, že on mi průkazku nepřiveze.

Sedla jsem do auta a jela zpátky domů. Jen otočka, pět minut max. Nic velkého. Vůbec mě nenapadlo, že ten návrat mi převrátí život naruby.

Když jsem odemykala dveře, slyšela jsem zvuky, které jsem si ze začátku nedokázala přiřadit k ničemu konkrétnímu. Myslela jsem, že si pustil hudbu nahlas. Nebo že telefonuje. Jenže pak mi to došlo.

Otevřela jsem dveře ložnice. A tam byl. Můj partner. Otec mého dítěte. A s ním Karolína, kterou jsem znala. Ne blízká kamarádka, ale někdo, kdo u nás párkrát byl, někdo, kdo věděl, že čekáme miminko. Pracovala už pár týdnů s mým mužem, což mi nedávalo smysl, protože on dělal v IT, kdežto ona byla donedávna obchoďačka. Ale pracovali spolu vůbec? Nebo to byla jen zástěrka, aby se mohli scházet? V hlavě se mi honilo tisíce myšlenek.

Všechno se ve mně v tu chvíli zastavilo. Nešlo křičet, nešlo plakat. Jen jsem stála, držela klíče a ruku položenou na břiše, kde se naše dítě zrovna pohnulo, jako by cítilo moje napětí.

On začal koktat výmluvy, které nedávaly absolutně žádný smysl. Ona popadla věci a utekla. A já… Já jsem měla v hlavě jen to, že když někdo podvede těhotnou ženu, je to zbabělec. A vlastně mě v tu chvíli ani nezajímalo, proč to doopravdy udělal. A kdy to vlastně stihnul? Gynekolog byl od nás deset minut, takže musel vědět, že budu hned zpátky. A když počítal s tím, že tam půjdu, proč mě nevzbudil, když jsem zaspala?

Odešla jsem ještě ten den. S jednou taškou, průkazkou v ruce a dítětem, které mě v tu chvíli kopalo, jako bychom společně utíkali pryč. Tehdy jsem přišla o všechno. Michal mi totiž poslal zprávu, že nechce být v rodném listě. Vyhovělo jsem mu. Už pro ten pocit, abych s ním neměla nikdy víc společného.

Rodiče mi pomohli a já mám kde složit hlavu. To pro začátek stačí.

Zdroj: Ivana H., Pardubice