Článek
Když nám jednou volala, že by potřebovala zalít květiny a jestli si může udělat náhradní klíč, souhlasila jsem. Upřímně, tehdy jsem si neuměla představit, že se to jednou otočí proti mně.
Jenže dnes si tím klíčem odemyká, kdykoli ji napadne. A já šílím.
Nemám žádné soukromí
Bez ohlášení. Bez zavolání. Prostě vejde. „Jen jsem ti přinesla tvarohový koláč,“ říká, zatímco mi v obýváku leží špinavé prádlo a já sedím na gauči v teplácích a s maskou na obličeji. Jindy přijde ve chvíli, kdy se hádáme s manželem. Nebo když máme intimní chvíli. Už několikrát nás přistihla v situaci, u které by rozhodně žádná maminka být neměla. A ona jen dělala, že nic. Prý, až se oblékneme, dáme si kafíčko. Trapně mi bylo až hanba.
Už jsem to s ní zkoušela řešit. V klidu. Řekla jsem, že bych byla raději, kdyby vždycky aspoň předem zavolala. Její odpověď? „Ale to je přece domov mého syna, já se necítím jako cizí.“
A můj manžel? Ten krčí rameny. „Vždyť je to moje máma. Nechodí sem každý den. Pomáhá, nekřičí, neplete se do ničeho.“
Ale právě to je ten problém
To, že se neplete do ničeho, neznamená, že má mít přístup kamkoli a kdykoli. Když jsem mu řekla, že bych ráda vyměnila zámek, rozčílil se. Prý to přeháním. Prý to není útok na mě, ale starostlivost z její strany.
A já si připadám jako vetřelec ve vlastním bytě.
Nejde o tchyni. Nejde o vztah. Jde o hranice. O to, že i když jsme rodina, neznamená to, že nemáme právo na soukromí. Vchodové dveře nejsou jen kus dřeva. Jsou to dveře k našemu klidu. A nikdo, ani s bábovkou v ruce, by je neměl překračovat bez pozvání.
Teď zvažuji, že ten zámek přece jen vyměním. Manželovi dám klíč a tchyni za dveřmi vzkaz: „Zavolej, ráda tě uvidím. Ale nejdřív zazvoň.“
Jen nevím, jestli mě kvůli tomu doma nečeká pěkná hádka.
Zdroj: Eva G., Hodonín
