Článek
A když jsem se ho na to zeptala, zatvářil se podivně a odvětil něco jako: „To nic, to řeším pracovní věci.“ Začalo mě to hlodat. Večer často psal na mobilu a ztišoval displej. A když jsem jednou vstala v noci na toaletu, zahlédla jsem ho u počítače. Zavřel okno tak rychle, jako by zrovna sledoval něco zakázaného. Neptala jsem se. Ale uvnitř jsem už dávno malovala černé scénáře.
Myslela jsem, že má milenku
Všechno se ve mně zlomilo v den, kdy přišel s tím, že pojede na víkend služebně pryč. Bez detailů, bez konkrétního místa. Seděla jsem pak sama v obýváku, brečela a v hlavě už skládala otázky, které mu při návratu položím. Měla jsem chuť projít jeho věci, mobil, e-mail. Ale pak mě něco zastavilo. Řekla jsem si, že to nechám být, a že počkám.
V pondělí mi přinesl obyčejnou bílou obálku a řekl jen: „Nechci, abys o mně pochybovala. A hlavně, chci, abys jednou mohla dělat to, o čem pořád jen mluvíš.“
Uvnitř byl dopis. A v něm výpis spoření, které vedl několik měsíců tajně. Malou částku každý týden odkládal bokem. K tomu přiložil návrh podnikatelského plánu na malou kavárnu, přesně takovou, jakou jsem si vždycky přála. A nikdy neměla odvahu ji otevřít. Dokonce už domluvil i první prohlídku prostoru.
Rozplakala jsem se
A tentokrát ne ze strachu nebo smutku, ale z dojetí. Myslela jsem si, že mě opouští. On mi zatím potají připravoval nový začátek. Není to princ na bílém koni. Ale je to muž, který mě zná, naslouchá a věří ve mně i v době, kdy já sama někdy ne.
Byla jsem v šoku. Pozitivním, krásným, ale pořád v šoku. Ještě v pátek večer jsem si byla jistá, že se náš vztah rozpadá. A teď jsem držela v ruce důkaz toho, že mě muž, se kterým žiju, zná do posledního detailu. Že mě nejen miluje, ale taky věří v moje sny. A že potají několik měsíců plánoval, jak mi je pomůže uskutečnit.
Nový začátek
Na prohlídku prostoru mě vzal hned následující víkend. Malý rohový krámek kousek od parku, s výlohou přes celou stěnu a vchodem, který voněl nostalgií. Byla tam stará podlaha, popraskané zdi a pavučiny. Ale já tam hned viděla útulnou kavárnu. S domácími dorty, poličkou s knížkami a hrníčky, které nebudou stejné, ale každý něčím zvláštní.
Byl to začátek. A taky zkouška. Když jsem se poprvé šla ptát na živnostenský úřad, byla jsem nervózní jako před maturitou. Tolik věcí jsem nevěděla! Tolik překážek. A tolik strachu, že to nezvládnu. Ale on tam byl. Seděl vedle mě, držel mě za ruku a po každém malém úspěchu mi připomněl, že to je moje zásluha.
Za tři měsíce jsme otevírali. Řekla jsem mu, že kavárnu pojmenuju po nás, ale on mě zastavil: „Ne. Tohle je tvůj sen. Dej mu jméno, které si zaslouží.“
Jsem tak vděčná
Chtělo to odvahu. Protože přesně to jsem musela najít. A taky proto, že odvaha někdy nepřijde sama. Někdy vám ji musí někdo po kouscích naservírovat. Mezi řádky dopisů, v tajně spořených korunách a v tiché víře, že když jeden nevěří, druhý musí věřit za něj.
Dnes už tam chodí lidé pravidelně. Na cappuccino, na bábovku, na klid. A já? Já tam každý den děkuju tomu, kdo mě miloval i v době, kdy jsem si myslela, že o mě přichází.
Zdroj: Eva O., Praha
