Článek
Když jsem čekala Matyáška, měla jsem pocit, že vůbec nic nepotřebuju. Co také. Koupíme levný kočárek, pár oblečení dostanu od ségry a plenky vybereme podle toho, které mu nebudou vadit. Jenže jak jsem začala sledovat komunitu maminek, toužila jsem po tom, co mají ony.
Nechala jsem se nalákat
Například kočárek, který vypadal jako nejlepší na světě - a tak jsem si ho doma vyprosila. Stál 26.000 Kč. To mi ještě můj Kája dopřál, ale když přišel už čtvrtý balík s oblečením pro malého z internetového obchodu, ptal se mě, zda to opravdu potřebujeme.
Obyčejný přebalovací pult za pár stovek jsem během pár měsíců vyměnila za designovou komodu, nakoupila dřevěné postavičky, které jsem kolem rozvěsila. Potřebovala jsem zkrátka vše - značkovou autosedačku, čepičky, rukavičky, plyšáky. Nakupovala jsem jako zběsilá, až jsem jednou byla na svém účtu úplně na nule.
Nemám na splátky
Byla jsem na rizikovém těhotenství, a tak jsem doma moc vyžití nebyla. Jenže Karel se brzy začal rozčilovat, že už mi další peníze nedá. A já jsem měla otevřené kreditní účty z dob, kdy jsme si brali něco na splátky - třeba u sušičky mi tehdy automaticky poslali kreditní kartu, kde bylo 45.000 Kč. Tak jsem to začala brát z toho.
Jenže teď se Matyáš narodil, já mám rodičák pár tisíc a nemám to z čeho splácet. Bojím se Karlovi přiznat, bude vyvádět, vím to. Ale dělala jsem to přeci pro našeho syna, to musí pochopit. Jen se bojím, aby mě neopustil. To bych pak vůbec neměla na nic, a kdybych měla jít do insolvence, to by byla ostuda pro celou rodinu. A prodat ty věci přece nemůžu, co by Matyášovi pak zbylo?
