Článek
Když někde přiznám, že jdeme ven jen, když je hezky, matky na mě koukají jako na línou. A ano, asi jsem líná. Ale proč bych si to nemohla udělat podle sebe?
Matky na hřišti jsou peklo
Za prvé si nemám s matkami na hřišti co říct. To je vážně děsný, co ony tam probírají. Příkrmy, plenky, nočníky. Sex po porodu, sex před porodem, když čekají druhé - a zakončí to vhodným kočárkem pro nesedící dítě. Nenávidím ty rozhovory.
Děti mám dvě, řeším to samé, ale alespoň párkrát za den bych ráda slyšela o něčem jiném. O rtěnkách, které jsou teď horké novinky. O oblečení, které si koupím, až mi trochu zbyde z rodičáku. O dobrém aperolu v okolí. Toužím být trochu ženou, nejen matkou.
Jsem vyvrhel?
A tak zůstáváme s dětmi často doma. Nebaví mě chodit ven, trávit čas sama, procházet se kolem domů. K čemu je to vlastně dobré? Nebo jsem proto horší máma? Že nejdeme každý den na hřiště, do lesa, na zmrzlinu?
Už jsem mnohokrát slyšela, že jsem si ty děti neměla pořizovat, když mě tolik obtěžují, ale já je přeci miluju. Žiju pro ně. Ale stejně jako mě nebaví chodit na mejdany a někde pařit, tak mě nebaví se procházet neznámo kam. Vždyť s tím kočárkem člověk nemá ani cíl, to mi přijde šílený. Jen chodíte tam a zpátky.
Občas samozřejmě jdeme, ale není to často. Doufám, že to má někdo stejně. Protože si přijdu jako vyvrhel.
