Místo činek milenka. Jak jsem přistihla manžela při falešném tréninku

Můj muž David byl vždycky spíš konzervativní typ. Naše dny plynuly v zajetých kolejích. Práce, večeře u seriálu, klidné víkendy. Nikdy nevyhledával dobrodružství, a proto mě jeho náhlý zájem o sport a značkové oblečení vyvedl z míry. Začal o sebe přehnaně dbát a z bytu mizel několikrát týdně s tím, že jde „shodit pár kilo“. Vracel se sice vyčerpaný, ale v obličeji měl výraz spokojenosti, který jsem u něj doma už dlouho neviděla.

Když jsem se ho jednou přímo zeptala, proč najednou tráví tolik času v posilovně, sotva zvedl oči od telefonu. „Chci se jen cítit líp, Kláro,“ odbyl mě chladně. Nabídl mi sice, ať jdu s ním, ale udělal to tak neupřímným tónem, že mi bylo jasné, že o můj doprovod nestojí. V tu chvíli se ve mně zasadilo první podezření. Ten muž, který přede mnou seděl, už nebyl ten David, kterého jsem znala. Stal se z něj cizinec, který něco schovává.

Nejistota mě sžírala natolik, že jsem se jednoho podvečera rozhodla jednat. Když David odešel se sportovní taškou, nasedla jsem do auta a z bezpečné vzdálenosti ho sledovala. Mé srdce se rozbušilo, když auto nezastavilo u sportovního areálu, ale zamířilo do klidné čtvrti na okraji města. Zaparkoval před malým penzionem, kterého jsem si nikdy dřív nevšimla.

Skoro v mrákotách jsem sledovala, jak vchází dovnitř. Rozhodla jsem se nezůstat jen venku. Vešla jsem na recepci a pod záminkou, že hledám manžela, jsem si u personálu ověřila, že si tento pán pravidelně pronajímá pokoj na dvě hodiny. Ani nevím, proč mi to ta recepční vlastně řekla. Možná, že neměla. Ale možná také tušila, proč to potřebuji vědět.

Svět se mi v tu chvíli před očima změnil. Všechno do sebe zapadlo. Ta únava, ty parfémy, ta náhlá potřeba soukromí. Z penzionu jsem doslova utekla, aniž bych věděla, jak jsem dojela zpátky domů.

Rozuzlení přišlo hned následující den, kdy šel znovu cvičit. Alespoň podle svých slov. Počkala jsem si na něj přímo před východem z penzionu. Když se otevřely dveře a David vyšel ven v doprovodu mladé, upravené dívky, bylo dobojováno. Jeho obličej v tu vteřinu zblednul. „Proč?“ bylo to jediné, co jsem ze sebe přes stažené hrdlo dostala. Ta dívka se bez slova vytratila a my zůstali na parkovišti sami.

David se ani nepokoušel o zapírání. Jeho vysvětlení mi ale ublížilo víc než samotná nevěra. Tvrdil, že se v našem vztahu cítil neviditelný, že jsem z něj udělala jen součást věčně chaotické domácnosti a on potřeboval znovu cítit, že je pro někoho mužem. Každé jeho slovo bylo jako rána nožem. Naše desetileté soužití smetl ze stolu s tím, že nevěděl, jak dál.

O pár dní později se odstěhoval. Zůstal po něm jen prázdný byt a ticho, které bolelo. I když mě zrada hluboce ponížila, s odstupem času jsem cítila úlevu. Svobodu. Možná měl pravdu v tom, že už nám to nějaký čas nefungovalo.

Iluze, ve které jsem žila, se sice rozpadla na kusy, ale já jsem konečně přestala žít v lži. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, uviděla jsem ženu, která sice přišla o manžela, ale našla sílu postavit se pravdě čelem. A možná, že brzy potkám muže, který bude ještě o něco lepší. Snad nebude mít potřebu ode mě utíkat za jinou.

Zdroj: Klára P., Litoměřice