Článek
Ve svých 27 letech jsem si uvědomila, že nechci mít děti. Vždy jsem se cítila jinak než ostatní a tohle rozhodnutí mě v tom ještě více odlišovalo od většiny. V naší společnosti je mateřství často považováno za vrchol ženské existence, takže jsem se bála, že moje rozhodnutí bude nepochopeno a někdy i odsouzeno. Věděly to akorát kamarádky, ty nejlepší. Manželovi jsem se to říct bála.
Ani přátelé moje rozhodnutí nechápali
Přátelé se mě často ptali: „Proč si nechceš založit rodinu?“ nebo „Nepremýšlela jsi o tom, že budeš později litovat?“ Ale já jsem stála pevně za svým rozhodnutím. Nikdy jsem necítila touhu po mateřství a věděla jsem, že by mít dítě jen proto, že je to „normální“, by nebylo správné.
Místo toho jsem si užívala svou nezávislost, cestování a práci, kterou jsem milovala. Věděla jsem, že svojí cestu naplňuji jinak a že rozhodnutí nemít děti je pro mě to pravé. Ale jak to jen řeknu manželovi? Adam byl ze šesti dětí. Nemít dítě nebo snad mít jedináčka, to bylo pro něj absolutně nepřijatelné. Když jsme se ve dvaceti brali, tak chtěl velkou rodinu a mě to vlastně přišlo jako skvělý nápad. Netušila jsem, že někde uvnitř po dětech vlastně vůbec netoužím, myslela jsem, že to tak má být.
Musím najít odvahu
Dlouho jsem přemýšlela, jak Adamovi sdělit svoje rozhodnutí. Vždycky jsem měla obavy, že se jeho reakce nebude shodovat s tím, co si přeju. Abychom spolu zůstali, abychom procestovali svět.
Třásla jsem se pokaždé, když jsem si představila jeho zklamání. Ačkoli zatím nemám odvahu mu to říct, jsem si jistá, že jeho reakce nebude příznivá. Vyčte mi, že kvůli mě ztratil skoro 10 let života? Že už mohl být někde jinde? Opustí mě, zůstanu sama? Obávám se, že to může ohrozit náš vztah a přivede nás na rozcestí, které by mohlo vést k rozpadu našeho manželství. A tak pokračuji v tichém váhání, s nejistotou v srdci a otázkami, co dál…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Markétou M.
