Článek
Jeden čas to byla docela zábava. Měla jsem pořád dost peněz, měsíční splátky mě netrápily, na ty jsem vždy měla nebo jsem poslala peníze na kartu a pak si je vzala zpět. Nějak to fungovalo docela dobře. Jenže pak jsem přišla o práci a dlouho jsem nemohla sehnat žádnou.
Začala jsem se točit v bludném kruhu
Peníze, které jsem z karet začala vybírat, jsem neměla jak vracet. Ale něco přece musím jíst, to jsem si pořád opakovala. Nakonec se vše vrátilo do normálu, já jsem si našla práci, začala jsem splácet a zdálo se, že bude konečně lépe.
Ale pak jsem si našla partnera, který byl na tom finančně o dost lépe, a já jsem se styděla přiznat, že akorát už splácím dluhy. Chtěl jezdit na drahé dovolené, ale půlku jsem si musela vždy zaplatit. Chodit do drahých restaurací, na které jsem neměla, on ale trval na tom, že bych ho mohla někdy také pozvat, když už jsem se nechala pozvat já. Milovala jsem ho, ale v tomhle byl zkrátka lakomý. Nebo mělo by to tak být? Měl by muž vždy zvát ženu?
Nechci partnerovi přiznat pravdu
Teď jsem v situaci, že už na měsíční splátky nemám a začínají mi chodit e-maily, že dlužím. Žadoním o odklad, ale nic nepomáhá. Nevím, co budu dělat. Chtěla jsem se jen mít dobře, ale ty úroky jsou na kreditních kartách tak vysoké, že nemám šanci to snad někdy zaplatit.
Na brigádu už nemám čas a stydím se partnerovi přiznat, že něco takového řeším. Určitě mě pak opustí, on dluhy nenávidí. Jenže já už přestávám doufat, že to zvládnu sama…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Irenou
