Článek
Ještě ten večer jsme se fotili, posílali zprávy rodině a plánovali, koho pozveme na svatbu. Až doma, když si šel dát sprchu, jsem uklízela jeho bundu z gauče. Z kapsy mu něco vypadlo na zem. Myslela jsem, že je to drobná mince. Jenže ne. Byl to další zásnubní prsten. V jiném pouzdru. Jiný typ. A hlavně úplně jiná velikost.
Nebyl si jistý velikostí?
V první chvíli jsem tomu vůbec nerozuměla. Proč by měl dva? Ten, který jsem dostala, seděl perfektně. Ten druhý byl o několik čísel menší. Možná pro malou ruku. Ne moji.
Hodinu jsem chodila po bytě a přemýšlela, jestli je to nějaké překvapení, nebo snad chtěl jen vybírat ten nejdokonalejší. Jenže proč by si nechával oba prsteny u sebe? A proč v kapsách? Kdyby to bylo nevinné, vysvětlil by mi to přece hned. Nakonec jsem seděla v obýváku s krabičkou v ruce, když vyšel z koupelny. Zbledl, jakmile to uviděl. Ticho, které následovalo, by se dalo krájet.
Prozradil se sám
„To není, jak si myslíš,“ začal. Jenže já jsem ani nevěděla, co si myslím. V hlavě jsem měla milion verzí. Jinou ženu. Bývalou partnerku. Záložní plán. Nebo snad dvě žádosti?
Nakonec mi to řekl a byl tak upřímný, že jsem byla až v šoku. Prý měl prsten připravený pro mě, ale zároveň objednal ještě jeden, menší. Kdybych řekla ne. Nedávalo mi to smysl. Co by s ním dělal?
A bylo po všem
„Kdybys mě opustila, vzal bych si Moniku. Jsme pořád v kontaktu, byli jsme spolu dlouho, vždyť to víš. Já nechci zůstat sám, už chci rodinu, postavit dům,“ začal mluvit. Myslela jsem, že je to snad zlý sen. Seděla jsem tam a připadala si jako druhá možnost. Žena, která má být šťastná, zatímco on si vzadu nechává otevřená vrátka.
Prsten jsem mu vrátila. Ten můj i ten její. A ze zásnub, které měly být začátkem krásného období, zbyl jen hořký pocit. Dnes už vím, že raději zůstanu chvíli sama, než abych měla po boku někoho, kdo má náhradní řešení v kapse.
Zdroj: Petra Z., Jihlava
