Článek
Často jsme se doma hádali. Byly to hádky ostré, vulgární a plné křiku. Sousedi museli mít radost, říkala jsem si občas. Jenže, kdykoliv se objevila sebemenší věc, startovala jsem a začínala křičet. Trvalo pár let, než do mě poprvé strčil. Ale už tehdy jsem tušila, že není něco v pořádku. Takhle přeci nemají vztahy vypadat. Nebo ano?
Jiná realita
Časem jsem si vlastně zvykla na to, co mezi sebou máme. Začalo mi to připadat normální. Ty hádky, křik, strkání do sebe. Nikomu jsem to neříkala, protože jsem si v hlavě vytvořila příběh, kterému přeci nikdo neuvěří. Ta velká láska, která je zkoušená osudem hádkami a bolestí… Jako Romeo a Julie. Skoro.
Protože jsem to nikomu neříkala, nikdo mi také nemohl připomenout, že to, co zažívám, není normální. Že je to toxický vztah, který není zdravý - a to ani pro jednoho z nás. Když jsem dostala první facku, čekala jsem omluvu. A přišla. Byla dojemná, romantická, plná sladkých slov. Naučila jsem se, že po ráně přijde to, co od něj normálně nedostávám. Toužila jsem po těch slovech, které říkal jen tehdy, kdy mi ublížil. Začínala jsem se chovat jako blázen.
Síla odejít? Ta mi chyběla
Zůstala jsem v tom osm let. Modřiny jsem se naučila skrývat, jeho chyby omlouvat. Za své se bičovat a smířit se s tím, že je to skutečně jenom má vina. Nebyla jsem hloupá, snad ani naivní. Zamilovaná, to možná trochu. Ale především jsem toužila po náklonnosti, která přicházela jen po bolesti. Zkrátka jsem si zvykla - zní to zvláštně?
Stala jsem se závislou na celém tom procesu, který u nás doma vznikal. Ty omluvy, sladká slova. Dodnes nevím, jestli je vůbec myslel vážně. K tomu, abych odešla, mi pomohla až nová láska. Přišla náhle, nečekaně. Našla jsem štěstí v osobě, za kterou bych se dřív možná ani neotočila. Muž, který nebyl ani zdaleka mým vysněným, co se vzhledu týče. A přece…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Markétou J.
