Článek
A když jsem začala chodit s ním, přirozeně se stali přátelé. Vlastně jsem byla ráda. Vždyť co je lepší než když si tvůj partner rozumí s tvou nejlepší kamarádkou?
Ale časem jsem si začala všímat drobností. Společné vtípky, pohledy, které trvaly o trochu déle, než by měly. Vysvětlovala jsem si to tím, že jsou si prostě blízcí. Nikdy by mě nenapadlo, že by to mohlo být něco víc. Byla jsem přesvědčená, že mám po svém boku dva lidi, kterým můžu bezmezně věřit.
Pozvání, které změnilo všechno
Jednoho večera mě pozvali na kávu. Seděli proti mně. usmívali se. Ale v jejich očích jsem viděla napětí. A pak to přišlo. „Zamilovali jsme se do sebe,“ řekl on a potvrdil mi tím, co už jsem dlouho tušila.
„A chceme se vzít,“ dodala ona. „Byla bys na naší svatbě?“ Nejdřív jsem se smála, vůbec jsem nevěděla, jak mám reagovat. Asi jsem doufala, že je to jen vtip, zlý sen. Ale jejich výraz se nezměnil. V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Všechno, co jsem o nich věděla, se rozpadlo. Seděla jsem tam, poslouchala, jak mi vysvětlují, že se to „prostě stalo“ a že mě nechtěli zranit, a přitom mě ničili slovo po slovu.
Slzy, které pálily
„Vy dva jste zradili všechno, co pro mě něco znamenalo,“ řekla jsem nakonec. Hlásil se mi třásl a slzy pálily v očích. Ale přesto jsem odmítla ukázat, jak moc jsem zlomená. Vstala jsem a odešla, aniž bych se otočila.
Dnes už spolu nemluvíme. Na svatbě jsem nebyla, překvapivě. Ta skutečně proběhla, vlastně velmi brzy po tomto oznámení. Trvalo mi měsíce, než jsem si přestala v hlavě přehrávat ten večer. A i když bolest zůstala, naučila jsem se jednu věc. Někdy je lepší ztratit lidi, kteří se tváří jako přátelé, než s nimi zůstat a pomalu ztrácet sama sebe. A daleko těžší by bylo po zbytek života žít ve lži. O které jsem sice měla tušení, ale stále jsem si ji odmítala připustit.
Zdroj: Jitka R., Olomouc
