Článek
Lukáš byl ten typ chlapa, po kterém jiné ženy koukaly. Líbil se jim, sama moc dobře vím proč. Klidný, zodpovědný, pracovně úspěšný. Vždycky si našel čas na děti, neopomněl narozeniny ani výročí. Neměla jsem důvod pochybovat. Když přišly hádky – a že jich pár bylo – vždycky mě nakonec objal a řekl: „My to zvládneme.“
Já se starala o rodinu, on o finance. Tvrdil, že tak je to nejlepší. Vždyť nám nic nechybělo. Dovolené, nový dům, děti na soukromé škole. Nikdy jsem se nepídila, kde přesně pracuje. Věděla jsem, že podniká, a důvěřovala jsem mu. Stejně jako v jiných věcech. Říkal, že to není ženská záležitost, že se mám hlavně postarat o domácnost.
Smrt, která přišla příliš brzy
Bylo mu jen padesát. Infarkt během služební cesty. Jediný telefonát a celý život se mi zhroutil. Nevěděla jsem, jak to říct dětem. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Ten večer jsem se poprvé v životě cítila opravdu sama.
Pak přišly dny plné zařizování, slz a papírování. Věci, na které si člověk myslí, že bude mít ještě roky. Otevírala jsem zásuvky, složky, dokumenty. A tam to všechno začalo.
První ranou byly peníze
Jeho účet byl téměř prázdný. Společné úspory, o kterých jsem si myslela, že je máme na důchod, neexistovaly. Leasingy, půjčky, dluhy, které jsem nikdy neviděla. Najednou mi volaly banky, pojišťovny, exekutoři. Byla jsem v šoku. Vždyť jsme žili tak dobře! Začala jsem hledat odpovědi. A našla věci, které jsem nečekala.
Zjistila jsem, že Lukáš měl ještě jeden „život“. Pracovní e-mail s jiným příjmením, samostatný účet, samostatný byt v jiném městě. V jedné složce na disku jsem objevila stovky fotek s jinou ženou. Na některých byla i s dítětem. Chlapec asi pětiletý. A Lukáš ho držel za ruku. Došlo mi to. Dva životy. Dvě rodiny. Dvě ženy, které o sobě nevěděly.
Zavolala jsem jí. A srdce mi puklo podruhé
Měla jsem její e-mail. Napsala jsem jí. Chtěla jsem vědět, jak dlouho o mně věděla. Za pár dní mi přišla odpověď. Slova, která mi vzala dech: „O vás nikdy nemluvil. Říkal, že jsem jeho jediná.“ Netušila, že byl ženatý. Myslela si, že je rozvedený. A že s našimi dětmi se vídá jen občas.
Byla stejně zrazená jako já. Mně zbyly jen dluhy, smutek a otázky. Tolik nocí jsem strávila přemýšlením, kdo ten člověk vlastně byl. Koho jsem milovala? Kdo mě objímal večer před spaním? Měl mě vůbec někdy rád? Anebo jsem byla jen součást jeho pečlivě rozděleného života?
Dlouho jsem ho z duše nenáviděla. Pak přišla fáze, kdy jsem potřebovala být jen sama. Až později jsem to celé začínala chápat. Možná to neuměl jinak. Možná, že takový život pro něj byl ten, který ho dělal šťastným. Ačkoliv on sám udělal své okolí nešťastným tak, jak si ani neuměl představit.
Postavila jsem se tomu čelem
Prodala jsem dům. Splatila, co šlo. S dětmi jsme se přestěhovaly do menšího bytu. Nový začátek. Bez lží a iluzí, že si žijeme nad poměry. Naučila jsem se sama řídit finance, obracet se na přátele, mluvit o svých pocitech. Ne kvůli Lukášovi, ale kvůli sobě. Neříkám, že jsem se s tím smířila. Ale už mě to neničí.
Dnes vím, že mi manžel lhal o všem. O penězích, o lásce, o tom, kdo vlastně byl. Ale i tak byl součástí mého života. A dal mi to nejcennější – děti. Kvůli nim žiju dál. Kvůli nim nelituju všeho, co jsme spolu prožili.
Dnes už vím, že pravda někdy přichází pozdě. Ale i tehdy má smysl ji znát. Protože jen když víš, s čím ses opravdu setkal, můžeš se z toho konečně vyléčit.
Zdroj: Terezie O., České Budějovice
