Článek
S Hankou jsme byly jako dvojčata, i když jsme se narodily tři roky od sebe. Spaly jsme v jednom pokoji, půjčovaly si oblečení, svěřovaly si tajemství i dětské sny. Když jsem se zamilovala do Tomáše, byla první, komu jsem ho představila. Byla nadšená. „To je ale fešák,“ smála se tehdy. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se na něj jednou bude dívat jinak.
Milovala jsem je oba
Tomáš byl moje první velká láska. Poznali jsme se na vysoké, brzy jsme se sestěhovali dohromady a po dvou letech přišlo miminko. Naše malá Klárka byla plánovaná a milovaná. Pravdou je, že rodinný život byl těžší, než jsem si malovala. Málo spánku, hádky, únava. Ale pořád jsem měla pocit, že jsme rodina. Že jsme tým.
Hanka nám často pomáhala. Hlídala, vařila, brala Klárku ven, když jsem byla vyčerpaná. Byla skoro jako teta na plný úvazek. A já jí byla vděčná.
Začalo to nenápadně
Všimla jsem si, že si s Tomášem rozumí. Smáli se stejným vtipům, měli podobný hudební vkus. Nežárlila jsem. Vždyť je to moje sestra! Když jsem jednou uviděla, jak se dívají jeden na druhého, asi tak o vteřinu déle, než bylo běžné, zatrnulo mi. Ale pak jsem si sama sobě vynadala. Určitě hledám problémy tam, kde nejsou, namlouvala jsem si.
Jenže pak přišly první lži. Tomáš měl „služební cestu“, ale zapomněl, že v diáři má zapsanou jinou adresu. Hanka se náhle začala vyhýbat rodinným oslavám. Když jsem jí volala, byla nervózní. Začalo mi to všechno dávat smysl. A přesto jsem si to nechtěla připustit.
Pravda, která mě zlomila
Zjistila jsem to úplnou náhodou. Malá měla horečku a nechtěla ke mně. Plakala a volala, že chce tetu Hanku. Bylo to zvláštní. Šla jsem tedy s dcerou k ní domů. Otevřela mi až po několika minutách. V pyžamu.
A v obýváku byl Tomáš. Nikdo nic neříkal. Jen jsme se dívali jeden na druhého. V tu chvíli jsem pochopila všechno. Každou lež, každé zklamání. Rozbrečela jsem se ještě na chodbě. Ani mě nezastavili. Nikdo nic neřekl.
Vzali mi všechno
Tomáš ode mě odešel. Po týdnu. Prý už nemá sílu žít ve lži. Prý Klárka potřebuje dva fungující rodiče, ne zlomené lidi. A Hanka? Ta mě nevyhledala. Neomluvila se. Až po měsíci mi napsala, že se to prostě stalo. Že se nechtěli zamilovat. Ale zamilovali se.
Dítě jsem jí nedala, to ne. Ale Klárka ji pořád chce vídat. A Tomáš trvá na střídavé péči. A tak, když není se mnou, je s nimi. S mým mužem. A s mou sestrou. V bytě, který si zařídili spolu.
Když se rodina rozpadne
Bolelo to víc než samotný rozchod. Protože rozchody k životu patří. Ale když vás zradí vlastní sestra, jako by se rozpadl celý svět. Nedokážu jí odpustit. Ani nevím, jestli někdy dokážu. Máma říká, že bychom se měly usmířit. Ale jak? Jak obejmout někoho, kdo vám vrazil nůž do zad, a pak si ještě v klidu sedl k večeři s vaší rodinou?
Rok jsem s nikým nemluvila o tom, co se stalo. Jen terapeutka ví všechny detaily. Dnes už mám nový život. Nový byt. A pomalu možná i novou šanci na lásku. Dceři nikdy neřeknu, jak moc to bolelo. Nechci, aby se musela rozhodovat, koho má radši. Ale sama vím, že některé rány se nezahojí nikdy úplně. A tak jsem naráz přišla o dva nejbližší lidi. I to je asi život.
Zdroj: Petra Z., Mladá Boleslav
