Článek
Zabalili jsme dětem kufr, přibalili oblíbené plyšáky, nezapomněla jsem na repelent ani pohádky na dobrou noc. Ještě mávnutí z okna, poslední instrukce. A bylo ticho.
Najednou bylo ticho
První večer byl zkrátka fantastický. Čistý stůl. Ticho. Nikdo po mně nechtěl banán, jogurt, večeři a čisté triko. Nikdo se nehádal o tablet. Nikdo mě netahal do pokojíčku si hrát, když jsem si zrovna sedla. A já měla pocit, že se po dlouhé době vracím sama k sobě.
Ale už druhý den mě napadlo, jak to všechno zvládala ona? Naše máma. Sedmdesátiletá žena, která v životě neměla wellness víkend. Nikdy si nestěžovala. Nosila nákupy, vařila večeře, vstávala, když jsme měli horečky. A i teď, když by mohla mít klid, ochotně vymýšlí program pro naše děti.
Nikdy si nestěžovala
Vzpomněla jsem si, jak v dětství balila řízky na výlety. Jak nás chránila před tátovým hněvem. Jak dělala palačinky i po noční. A jak se nikdy neptala, co za to. Teď si s dětmi na chalupě hraje na školu, peče bábovku, sbírá s nimi ostružiny a večer vypráví příběhy, které jsme milovali i my. A neříká, že je to moc. Neříká, že už nemá sílu. Jen se usmívá.
A mně konečně došlo, co všechno pro nás dělala. Nejen tehdy. Ale i teď. Bez nároku, bez výčitek, bez očekávání vděku. Když se děti vrátily, přivezly si sušené kytičky, umazané kraťasy, spálené nosy a plno historek. A já jim večer říkala: „Dneska babičce poděkujeme trochu jinak.“ Zvedla jsem telefon. A místo běžného pár strohých slov jsem řekla: „Mami, teprve teď to opravdu vidím. A děkuju ti. Za všechno.“ Plakaly jsme obě. Možná se člověk musí stát vyčerpanou mámou bez špetky sil, aby viděl, co dřív bral v dětství jako samozřejmost.
Zdroj: Hana L., Praha
