Článek
Tvrdí, že nepije. Vždycky to řekne s takovou jistotou, že by jí člověk skoro uvěřil. Jenže já ji znám. Znám její hlas, způsob mluvy, to neurčité přešlapování ve větách. A hlavně, večer je jiná. Volá často. Moc často. A pokaždé je slyšet, že „něco“ má. Že to není únava, ani smutek, ani nemoc. Poznám, když je opilá. Bohužel.
Už totiž jedno takové období za sebou má, kdy řešila problémy alkoholem. Dost neradi na to všichni vzpomínáme, protože to nebylo nic příjemného.
Večerní hovory se staly rutinou
Začne nenápadně. Trochu pomalejší reakce, trochu moc smíchu tam, kde není nic vtipného. Pak si začne stěžovat na tátu. Že jí nerozuměl, že ji celý život bral jako samozřejmost. A já poslouchám, protože kdo jiný by měl? Jenže čím víc jde ke dnu jejich manželství, tím víc mám pocit, že se máma snaží utopit bolest v lahvi.
A nejhorší je to popírání. „Já? Já nepiju. Co to zase máš za nápady?“
Přitom sama volá. Sama se zaplétá v příbězích, které si druhý den nepamatuje. Sama zní zlomeně… ale jen večer. Ráno je to zase ta stará máma. Upravená, racionální, věcná. A kdybych jí řekla, že včera byla opilá, otočila by to proti mně. Že přeháním, že ji urážím, že ji nechápu.
Jak jí můžu pomoct?
Možná ji fakt nechápu. Možná si neumím představit její osamělost. Po tolika letech manželství najednou stát znovu na začátku a nevědět, co bude dál. Ale vím, že alkohol jí nepomáhá. Naopak v ní depresivní stavy ještě povzbuzuje.
Chtěla bych ji pomoct. Ale jak chcete pomoct někomu, kdo ani neví, že má problém?
Zdroj: Helena J., Olomouc
