Článek
Moje dětství mělo jasný rytmus. Táta byl věčně na montážích, máma zůstávala v kanceláři dlouho do noci. Když jsme spolu seděli u večeře, vládlo obvykle ticho. Žádné hádky, žádné vášnivé scény. Brala jsem to jako důkaz jejich zralosti a rodiny, která perfektně funguje. Věřila jsem, že to ticho je prostě únava z budování našeho zázemí, na které jsem byla vždy pyšná. Když se pak na společných výletech objevila mámina „nejlepší kamarádka“ Alena nebo tátův „parťák z vojny“ Jirka, přišlo mi to přirozené. Byli to prostě lidé, se kterými jim bylo dobře.
Před několika měsíci se ale tenhle domeček z karet sesypal. Stačila k tomu jedna náhodná poznámka tátova známého, která mě donutila začít se ptát. A rodiče se, možná unavení tou letitou hrou, rozhodli, že už před dospělou dcerou nemusí nic předstírat.
Rodinná rada u kuchyňského stolu
Seděli jsme v té stejné kuchyni, kde mi léta podávali svačiny a lži. Máma mi tehdy s naprostým klidem, bez špetky studu v hlase, řekla: „Jani, my jsme si s tátou nikdy neubližovali. Jen jsme velmi brzy pochopili, že jeden pro druhého nejsme všechno. Jirka a Alena k nám patří už patnáct let. Jsou to naši partneři, naše druhá rodina. Díky nim jsme spolu s tátou dokázali zůstat v klidu a vychovat tě v jednom domě.“
Táta jen mlčky přikyvoval a pak dodal větu, která mě zasáhla nejvíc: „Vždyť se podívej na ostatní rodiny. Rozvody, křik, tahání dětí o víkendech z jednoho domu do druhého. My jsme ti dopřáli klid. To, že jsme si s mámou vzájemně tolerovali své životy a trávili s Jirkou a Alenou i dovolené, bylo to nejrozumnější řešení. Nikdy ti nic nechybělo, tak proč to teď rozebírat?“
Cizincem ve vlastních vzpomínkách
Ta věta, že mi nic nechybělo, mě pálila nejvíc. Najednou jsem si začala promítat všechny ty přátelské večery na chalupě. Viděla jsem ty pohledy, které si vyměňovala máma s Jirkou, zatímco táta seděl vedle s Alenou a naléval jí víno. Došlo mi, že zatímco já jsem si hrála v pokoji nebo se koupala v moři, oni čtyři tam byli spolu jako fungující podivné společenství, ze kterého jsem byla vyloučena. Já byla jediná, kdo neznal pravidla hry.
Nebylo to volné manželství z moderních příruček, byla to tichá dohoda o milencích. O životě ve čtyřech. Nejtěžší je pro mě to, že se po mně teď vyžaduje, abych do toho kruhu prostě vstoupila. Že když už to prý vím, tak teď nemusí nikdo nic tajit. Abych na příští oslavě narozenin popřála tátovi a pak šla v klidu podat ruku Aleně, jako by se nic nestalo.
Moji rodiče jsou spokojení. Mají svůj dům, své partneři a svou dceru, která konečně zná pravdu. Jenže já se cítím, jako by mi někdo sebral dětství a nahradil ho perfektním divadelním představením. Ztratila jsem víru v to, co je skutečné. Mám pocit, že jsem žila ve lži. Oni jsou v tom čtyři a jsou v bezpečí. Já stojím venku a poprvé v životě mám pocit, že své rodiče vůbec neznám. Láska, kterou si z dětství pamatuju, najednou není tak čistá a upřímná. A mám pocit, že mi všichni lhali.
Anketa
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s autorkou Lindou P., Praha
