Článek
Všechno to začalo nenápadně u večeře. Tomáš mi tehdy s nadšením v hlase oznámil: „Leni, přemýšlel jsem o tom. Máš skvěle rozjetou pozici v marketingu, byla by škoda o to přijít. Já si v korporátu potřebuju odpočinout a s malým chci být od začátku. Prostě se prohodíme.“
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Zatímco on mluvil o tabulkách, kariérním růstu a odpočinku u plenek, já viděla jen ty stovky hodin, o které přijdu se svým prvním dítětem. „Chápu tvé argumenty, ale já jsem ta, co to dítě nosila. Já jsem ta, která s ním chce být,“ namítla jsem tehdy slabě. Jeho odpověď mě ale odzbrojila: „Nebuď sobecká, otcové mají stejné právo jako matky.“
V hlavě mi běželo jediné. Mám pocit, jako by mi někdo bral scénář k filmu, ve kterém jsem měla hrát hlavní roli, a obsadil mě do komparzu, který jen ráno zamává u dveří a jde vydělávat peníze.
Povinnost versus mateřský pud
Není asi překvapením, že od té doby je u nás doma dusno. Tomáš na svém rozhodnutí trvá. Bere to jako logické, ekonomické a spravedlivé řešení. A já? Já se cítím pod tlakem povinností, o které jsem nestála. Povinnosti vyhovět muži, povinnosti postarat se o rodinný rozpočet, když mám vyšší plat, a povinnosti být tou rozumnou. Ale dítě přece potřebuje mámu, zní mi v hlavě.
Ale kde je moje právo na ten čas, o kterém jsem snila? Každé kopnutí v břiše mi připomíná, že se ode mě očekává, že se své mateřské role vzdám ve prospěch jeho seberealizace u kočárku. „Cítím se jako stroj na peníze, ne jako máma,“ svěřila jsem se kamarádce. Ta mi ale jen připomněla, že bych měla být vděčná za manžela, který se nebojí domácích prací.
Máme povinnost se obětovat?
Často se teď ptám sama sebe, zda je to skutečně oběť pro rodinu, nebo jen ústupek jeho egu. Má žena povinnost potlačit svůj nejsilnější instinkt jen proto, aby partnerovi umožnila zážitek, který on považuje za své právo?
„Nechci být ta, co se vrací domů v šest večer unavená z meetingů a jen se ptá, co malý jedl,“ říkám Tomášovi pořád dokola. Ale on vidí jen moji pracovní smlouvu, mzdový výměr a svou únavu z práce.
Zatím jsme k dohodě nedošli. On si balí věci v kanceláři a já se po nocích dívám na dětskou postýlku a pláču. Protože v tomhle moderním uspořádání se někde vytratila ta nejdůležitější otázka: Co doopravdy potřebuje máma a její dítě?
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Lenkou Č., Milovice
