Článek
Otevřela jsem ho ze zvyku, jako když člověk nakoukne do kalendáře, aby si připomněl, co se dělo před rokem. Jenže už při první stránce jsem úplně ztuhla. Byly tam poznámky, které nesouhlasily s realitou. Dny, o kterých mi manžel Adam říkal, že je služebně pryč, ale v diáři bylo jiné místo. Zvláštní iniciály. A hlavně… Opakující se schůzky, které nikdy nezmínil.
Byla tam jména. Ženská. Žádné celé příjmení, jen „Nikol – pátek“, „Hanka – víkend?“, „R. – dovolená červen“. U některých dokonce malé hvězdičky. A u těch hvězdiček byly poznámky, které mě píchly přímo pod žebra: Narozeniny- parfém už koupen. Vánoce – řetízek objednat. Únor – chce do Alp, rezervovat.
Seděla jsem na zemi u skříně a prsty jsem si přejížděla přes ty řádky, jako kdyby to mohlo změnit význam. Nemohlo. Čím dál jsem v tom listovala, tím jasnější bylo, že můj manžel má tajemství. A hned několik.
Nemohla jsem mít děti
Pravdou je, že v posledních pár letech jsme se hodně hádali. Nemohla jsem mít děti, zkrátka se nedařilo. Doktor pořád opakoval, že tam žádný problém není, ale já jsem prostě dvě čárky na těhotenském testu nikdy neviděla. Snažili jsme se pořád.
Každý měsíc před menstruací jsem byla přesvědčená, že bolesti v podbřišku jsou ty těhotenské, o kterých ženy často mluví na internetu v diskuzích. Nebyly. Byla jsem zklamaná. Samozřejmě, že to mezi námi dělalo velké zle. Hádali jsme se. Věděla jsem, že už si nejsme tak blízcí jako před lety. Byli jsme spolu dvanáct let a pořád se nám nedařilo přivést na svět dítě. To prostě manželskému soužití dá ránu. Ale že až takovou? Že můj manžel bude mít „armádu milenek“, na kterou bude mít pečlivě vedený diář? Cítila jsem se zrazená.
Už dlouho mi přišlo, že na tu bolest a zklamání jsem každý měsíc sama. A teď tohle. Zřejmě si on naše neúspěchy zkrátka léčil úplně někde jinde.
Všechno se mi to spojilo
Vím přesně, kdy jsem si myslela, že jede s kolegy do Polska. V diáři stálo: „Nikol – Krakov, hotel stejný jako minule.“ A já mu tehdy balila svačinu, problesklo mi hlavou. Ten večer jsem čekala, až přijde. Položila jsem mu diář na stůl. Neudělala jsem scénu. Jen jsem se zeptala: „Kolik jich je?“ Adam se na mě dlouho díval. A pak řekl větu, která mě bolela víc než celý diář: „Já… já vlastně nevím.“ A v tu chvíli jsem pochopila všechno. Nebyl to jeden omyl, nebylo to jedno náhle vzplanutí. On si postavil druhý život, pečlivý, naplánovaný, s výběrem dárků, dat, výletů.
Nekřičela jsem. Jen jsem ho požádala, aby se sbalil a odešel. Skoro jsem tehdy možná šeptala. A on to udělal. Nic mi nevysvětlil, nebojoval. Odešel. Možná už dávno chtěl. Možná tohle bylo jen varování, že neměl sám odvahu na to, aby opustil ženu, se kterou prožil tolik zklamání.
Zůstala jsem sama. A někdy to bolí. Ale mám naději. Třeba totiž potkám muže, se kterým nám vytoužené miminko pošlou „tam nahoře“ hned. A možná mě život chtěl jenom chránit, když to s Adamem nešlo.
Zdroj: Dita W., Praha
