Článek
Vypadalo to jako poslední šance na nový začátek. Na něco, co mě probudí. A já po tom skočil, přestože jsem moc dobře věděl, že svět, ve kterém žije ona, už dávno není ten můj. A že mě pořád ještě láká.
První rok jsem byl jako omlazený. Nosil jsem moderní košile, učil se nové věci, běhal s ní po výstavách a koncertech, kam bych předtím nikdy nevkročil. Její energie byla nakažlivá a já měl pocit, že mě přivedla zpátky k životu, který už mi tak dlouho chyběl. Rodiče kroutili hlavou, kamarádi mluvili o krizi středního věku, ale já se smál. Byl jsem zamilovaný jako kluk.
Najednou byly vidět rozdíly
Jenže ona ve třiceti teprve začínala žít. Chtěla cestovat, mít zážitky, poznávat lidi. Já toužil po klidu. Po večerech se skleničkou vína, ne po nočních barech. Po víkendech na chalupě, ne po festivalech. A tyhle rozdíly byly znát čím dál víc.
Nějaký čas jsem se snažil držet tempo. Ale únava se ozývala čím dál víc. A s ní i moje nejistota, že tuhle holku si dlouho udržet nemůžu. Vlasy řídnou, tělo už nemá takovou sílu a člověk si začne připadat skoro zbytečný. Terezce, jak se moje milovaná jmenovala, to nejdřív nevadilo. Říkala, že je věk je jen číslo. Jenže je jasné, že to nemohlo platit donekonečna.
Jedna věta změnila všechno
„Ty jsi takový starouš,“ řekla se smíchem, když jsem navrhl, že bychom mohli dát přednost víkendu na chatě před nočním barem v centru Prahy.
Možná to brala jako pokus o vtip, ale mně se v tu chvíli rozpadl svět. Začaly přibývat drobné narážky. Že se těžko zvedám z gauče, že nerozumím její hudbě, že na fotkách vedle ní působím „jako její táta“. Slyšel jsem ji to říkat i kamarádce do telefonu. „On je fajn, ale stárne až moc rychle,“ šeptala tehdy. Najednou už jsem nebyl její láska. Dělala mi laskavost.
Neuměl jsem odejít
A pak jednou večer, když se vracela až nad ránem z dalšího večírku a já byl doma, jsem si uvědomil, že přede mnou stojí žena, kterou miluju… Ale já se vedle ní ztrácím. A že vlastně čekám na to, až mě definitivně opustí, abych to nemusel dělat já. Věděl jsem, že život, po kterém Terezka touží, jí dát nemůžu.
Sebral jsem veškerou odvahu a řekl jsem jí, že se musíme rozejít. Přišlo mi, že byla v šoku, ale možná na to také čekala. Příliš dlouho o mě totiž nebojovala. Zpětně mi došlo, že mít mladší partnerku je sice fajn, ale když vám stárne tělo a neslouží tak jako ve třiceti, s tím se jen těžko bojuje. A asi tyhle věkové rozdíly holt nejsou pro každého.
Zdroj: Jiří H., Praha
