Článek
A pak se vrátila… A já ji skoro nepoznávala. Najednou mluvila tiše. Vyhýbala se zrcadlům. Nechtěla jíst sladké. A místo svých veselých krátkých triček nosila jen volné mikiny. Když jsem se jí opatrně zeptala, co se děje, pronesla větu, která mě úplně rozhodila: „Mami, já jsem tlustá. Nechci být trapná.“
Byla jsem v šoku. Nikdy jsme doma neřešili diety, nehodnotili vzhled, nezaznělo u nás, že by někdo měl hubnout. A teď moje veselá, sebejistá holka stála přede mnou s očima plnýma studu a pochybností. Bolelo to tak, jak si umí jenom mámy představit.
Vliv okolí
Později z ní vypadlo, že starší sestra kamarádky se neustále vážila, hlídala si kalorie, držela půsty. A že jí poradila, co má a nemá jíst, aby byla víc fit. Pro dvanáctiletou holku, která se hledá, to byl najednou silný vzor. A já to neuhlídala, ani jsem nemohla. Ale dávala jsem si to za vinu.
Začal kolotoč. Mluvily jsme. Společně jsme šly i za odbornicí. Ne proto, že by dcera měla jasnou poruchu příjmu potravy. Ale proto, že bylo z mého pohledu důležité zasáhnout hned. A také jsem chtěla, aby věděla, že její trápení beru vážně. Že to není jen „dětská blbost“. Protože u dětí tyhle věci zrají tiše. A pak může být pozdě.
Udělala jsem dobře
Dnes, s ročním odstupem, můžu říct, že jsme to zvládly. Ale stálo to hodně. Trpělivost, tiché večery v posteli, kdy jsem dceru jen držela ruku. Slzy. A taky novou důvěru mezi námi dvěma.
Letos ji na delší dobu samotnou nepošlu. Ne z přehnaného strachu, ale protože vím, že někdy stačí málo. Třeba nevinné poznámky, nevhodné vzory… a dětská duše se zlomí. Tenhle příběh vyprávím proto, že léto s sebou nepřináší jen opalování a koupaliště. Ale i chvíle, kdy děti nasávají vzory, které jim můžou zůstat na celý život. A jako rodiče u toho často nejsme. Ale měli bychom o tom mluvit. S nimi. I mezi sebou.
Zdroj: Lucie V., Praha
