Článek
Začalo to nenápadně. „Proč máš tak krátkou sukni?“ „Tenhle kolega ti volá nějak často, ne?“ „Nevěděl jsem, že dneska vaříš pro tři lidi, když je to tak osolený…“ Byl to tón. Pohled. Mlčení, které trvalo hodiny. Vztek, který nebyl křikem, ale ledovým tichem, které vás dokáže v minutě zničit. Ze začátku jsem to nevnímala tak, že je něco špatně. Říkala jsem si, že takového muže jsem si přece vybrala.
Začala jsem si dávat pozor
Došlo mi, že si najednou hlídám, co říkám. Komu píšu. Kolik peněz utratím. Kdy dojdu domů. A hlavně i na to, jak vypadám. Čím klidnější a poddajnější jsem byla, tím byl milejší. Aspoň na chvíli.
Navenek jsme byli normální pár. Dovolené, společné fotky, návštěvy u rodiny. Jenže když jsem se náhodou zasmála moc nahlas, když jsem mluvila s někým pro něj „nevhodným“, když jsem něco neodhadla… Tak vždy přišel trest. Ne rány. Ale výčitky. Shazoval mě. Měl odstup. Byla to psychická manipulace, kterou nikdo jiný neviděl.
Opravdu to přeháním?
Dlouho jsem si myslela, že přeháním. Že si to namlouvám. On přece není násilník. Není to tyran. Má přece právo být občas naštvaný. Ale časem jsem se přestala smát. Přestala jsem volat kamarádkám. Přestala jsem být sama sebou.
A pak jsem jednou zaslechla větu své kolegyně: „Násilí ve vztahu nemusí být hlasité. Stačí, když ti nepřijede tramvaj a ty už máš strach.“ A měla jsem jasno. Bála jsem se člověka, který mě měl milovat. Vedle kterého jsem přicházela o kus sebe.
Přesto mi trvalo skoro rok, než jsem odešla. A ještě další rok, než jsem to dokázala říct nahlas. Ale teď vím, že i vztah bez facky může být nebezpečný. I psychická bolest je skutečná. A nikdo si ji nezaslouží.
Zdroj: Daniela P., České Budějovice
