Článek
Dlouho jsem věřila, že mě chrání. Dnes už vím, že mě skrýval. Když jsem Honzu poznala, nebyla jsem připravená se zamilovat. Po jednom náročném rozchodu jsem chtěla klid. Ale on si mě získal. Měl v sobě něco uklidňujícího, pevný jako skála. Nikam nespěchal, naslouchal, zajímal se o mě. Poprvé jsem měla pocit, že mě někdo opravdu vidí.
Byli jsme spolu často. Večery jsme trávili u mě doma, vařili, povídali si dlouho do noci. O víkendech jsme chodili na výlety, nebo se jen tak váleli v posteli. Po každém ránu následovala jeho zpráva: „Už teď se mi stýská.“ Cítila jsem, že mě má rád. A cítila jsem, že já jeho miluju.
Jenže něco chybělo
Zatímco já ho vzala mezi své přátele už po měsíci a mámě o něm vyprávěla téměř hned, on jako by mě tajil. Nikdy jsme nešli do jeho bytu. Nikdy jsem nepoznala jeho kamarády. O rodině mluvil málo, a vždycky jen v minulém čase.
Ptala jsem se ho. Ne hned. Ale pořád jsem to zkoušela. Nejprve mi řekl, že s jeho rodinou je to složité. Pak že má špatné vztahy s bratrem. Potom že je pracovně vytížený a na společenské akce nemá čas. A tak jsem čekala. Protože láska přece znamená trpělivost, ne? Nebo alespoň to jsem si myslela.
Podezření jsem si zakazovala
Samozřejmě, že mě to napadlo. Že má možná někoho jiného. Ale pak přišel, políbil mě na čelo, přinesl moji oblíbenou čokoládu a všechno bylo zase v pořádku. Jednou jsem se odhodlala zeptat přímo: „Je tu ještě někdo jiný? Občas to tak vypadá.“ Usmál se. „Jsi blázen. Jsem tu přece pořád jenom s tebou. Kdy bych to jako stíhal?“
A já se zase nechala ukonejšit. Protože důvěra je základ. Protože jsem ho milovala. Protože jsem si říkala, že mu prostě jen trvá, než mě konečně pustí do svého světa.
Přišla ledová sprcha
Jednou jsme byli domluvení, že večer přijde. Měl přinést víno a já chystala večeři. V osm mi napsal, že musí nečekaně do práce. V deset večer jsem náhodou otevřela Instagram a viděla fotku z večírku na profilu jeho firmy. Usmívá se tam se skupinkou lidí, včetně ženy, kterou objímá kolem ramen.
Zamrazilo mě. Ale neudělala jsem scénu. Jen jsem počkala. Dva dny nevolal. Pak přišel s kytkou, jako by se nic nestalo. A já jsem se konečně rozhodla. „Kdo jsem pro tebe vlastně jsem? Muselo ti dojít, že uvidím fotku z večírku. Tu, kde jsi s jinou ženou.“ Myslím, že jsem vlastně v tu chvíli mluvila klidně. Cítila jsem, že jsem odevzdaná. Ať to dopadne jakkoliv. A on mlčel. Pak si sedl a začal mluvit. Dlouho a bez emocí.
Že mě má rád, ale že má i jiný život. Že je zasnoubený už roky. A že to vlastně nikdy nechtěl řešit. Prý měl pocit, že když o tom nebude mluvit, nebude to tak bolet ani jednoho z nás. „Ty jsi pro mě byla světlo, únik. Ale věděl jsem, že ti ten svět nemůžu dát celý.“ V tu chvíli jako by se všechno ve mně zlomilo. Láska, které jsem tolik věřila, mi spálila srdce na popel.
Zmizel beze stopy
Druhý den jsem ho zablokovala. Ne napsal. Ani já jemu. Cítila jsem prázdno, ale i zvláštní úlevu. A taky vztek. Nejen na něj. I na sebe. Že jsem tolik věcí nechtěla vidět. Že jsem mu dovolila mě schovávat. Že jsem mu věřila víc než sobě.
Dnes už vím, že láska se nemá skrývat
Trvalo mi měsíce, než jsem se z toho oklepala. Pomalu jsem si přestala klást otázky typu „Proč si nevybral mě?“ Dnes už vím, že to nebylo o mně. On se bál. Ne mě, ale pravdy. A místo, aby mě pustil dovnitř, do svého srdce a života, nechal mě stát za dveřmi.
Dnes už nikoho nenechám, aby mě skrýval. Vím, že skutečná láska nepotřebuje, aby ti, kdo ji prožívají, mlčeli. A doufám, že potkám někoho, kdo mi ukáže celý svět. A také mě hrdě ukáže tomu světu.
Zdroj: Elizabeth I., Plzeň
