Článek
Seděla vedle mě na gauči a hladila mi břicho, které se už dávno nevešlo do mých oblíbených džín. Zamrzelo mě to. Slzy se mi nahrnuly do očí. Ne proto, že by mě chtěla zranit, ale protože měla pravdu. A já jsem to věděla.
Dlouhé roky výmluv
Po dvou porodech jsem nabrala přes dvacet kilo. Věčně unavená, bez energie, s plnou hlavou starostí jsem se utápěla v kolotoči pečení bábovek, dojídání dětských porcí a večerního zobání u televize. Sama před sebou jsem to omlouvala jednoduše. „Však to k mateřství patří, kila půjdou časem dolů, není teď čas řešit diety,“ vysvětlovala jsem pořád dokola všem. A hlavně sama sobě. Jenže čas běžel. Místo toho, abych dostála svým slovům, jsem se jen cítila hůř a unavenější.
Na preventivní prohlídky jsem kašlala, pořád bylo něco důležitějšího. Jenže po dceřiných slovech jsem se rozhodla objednat se k lékaři. A tam přišel šok. Hraniční cukrovka, vysoký krevní tlak a varování před blížícím se metabolickým syndromem, snad si to pamatuju správně. Byla jsem v šoku. Paní doktorka byla upřímná. Řekla, že pokud něco rychle nezměním, riskuji do pár let vážné zdravotní komplikace.
Dcera to samozřejmě nemyslela zle. Jen viděla věci tak, jak jsou. Ale pro mě to byl budíček. Když jsem se na sebe po návštěvě doktorky podívala do zrcadla, konečně jsem si přiznala pravdu. Takhle to dál nejde. V ten večer jsem si sedla ke stolu a začala plánovat změnu.
Malé krůčky, velká změna
Nepustila jsem se do žádné drastické diety, věděla jsem, že takové pokusy u mě nikdy dlouho nevydržely. Začala jsem drobnostmi. Více zeleniny, méně sladkostí, každodenní svižná procházka. Postupně jsem přidala cvičení doma podle videí, večerní mlsání vyměnila za čaj a kvalitní spánek.
Nešlo to vždy hladce. Byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát. Ale v hlavě mi pořád zněla ta upřímná dětská věta. Chtěla jsem být pro svou dceru vzorem, ukázat jí, že je důležité starat se o své zdraví.
Nový život
Dnes, o rok později, mám o 18 kilo méně. Co je ale nejdůležitější - mám zpět energii, radost ze života a sebevědomí. A když mě dcera obejme a řekne: „Maminko, jsi krásná a veselá,“ vím, že to stálo za to.
Ještě dlouho budu své malé holčičce vděčná za ta upřímná slova. Možná mě tehdy rozplakala, ale zároveň mi možná opravdu zachránila život. I paní doktorka mě pochválila, že se moje hodnoty velmi zlepšily.
Zdroj: Veronika C., Praha
