Článek
Netušila jsem ale, že má jednu skrytou stránku, která mě bude po letech dohánět k šílenství. Začalo to nenápadně. Občas si zapomněl vyčistit zuby, občas si nechtěl vzít deodorant, když jsme šli ven. Říkala jsem si – no dobře, chlapi na tyhle věci nejsou tak důslední jako ženy, přimhouřím oko. Jenže jak šel čas, stávalo se to častěji.
Úplně se změnil
A když jsme se po roce vztahu vzali a nastěhovali k sobě, spadla mi čelist. Z mého slušného partnera se najednou vyklubal člověk, který se sprchuje jednou za týden, zuby si čistí tak dvakrát týdně, a deodorant? „To je chemie, to si na sebe nikdy mazat nebudu,“ řekl naprosto vážně.
Když jsem se ho zeptala, proč se tak změnil, odpověď mě doslova šokovala: „Maminka vždycky říkala, že chlap má smrdět i z fotky. Že to je přirozený a ženský to stejně mají rády, jen to nechtějí přiznat.“ V tu chvíli jsem měla chuť se smát i brečet zároveň. On to totiž myslel vážně. Jeho maminka byla pro něj svatá. Všechno, co kdy řekla, je pro něj pravda zapsaná na kameni. A v otázce hygieny to platí dvojnásob.
Co s tím mám dělat?
Zkoušela jsem všechno. Něžně ho přemlouvat. Pak jemně naznačovat, že třeba dech po dvou dnech bez kartáčku není zrovna afrodiziakum. Později i přímo říct, že se mi to hnusí. Koupila jsem mu přírodní deodorant bez hliníku, který voněl po bylinkách, aby neměl pocit, že se natírá chemií. Ani ten nechtěl. A sprchu? „Kůže si musí udržet vlastní ochranný film,“ tvrdil. Tohle jsem slyšela víckrát, než bych si přála.
Všechno mi připadalo jako výmluva. Nejenže to bylo nechutné, ale začala jsem se stydět i před vlastní rodinou. Když jsme šli na návštěvu, nenápadně jsem mu podstrčila oblečení, které jsem předtím vyprala s voňavou aviváží, abych to nějak zamaskovala. Ale po půl hodině to bylo stejně jedno. Když se zpotil, vůně zmizela a zůstal jen zápach. Začali se tomu smát i naši kamarádi. Já se ale nesmála.
Kdy má člověk zahodit lásku…
Nejhorší je, že jinak je skvělý. Má mě rád, je pozorný, nikdy by mě nepodvedl, pomáhá mi doma i se synem, kterého zbožňuje. Kdyby to bylo „jen“ o tomhle, asi bych dávno odešla. Jenže člověk se nechce vzdát partnera, který je jinak tak hodný. Jen má prostě… hygienickou výchovu z pravěku.
Mluvila jsem o tom s jeho sestrou. Ta se rozesmála a řekla, že to zná. „Máma ho vždycky rozmazlovala. Nikdy ho nenutila k ničemu, co nechtěl. Říkala, že chlap má být divoký jako vlk. A vlci si přece nečistí zuby.“ Z jejího úsměvu jsem ale poznala, že je ráda, že s tím nemusí žít každý den.
Po pěti letech manželství jsem si uvědomila, že už nemám chuť se k němu přitulit. Ne proto, že bych ho nemilovala. Ale protože prostě… páchne. Odpuzuje mě. A já se za to stydím. Vždycky jsem si myslela, že je láska silnější než všechno ostatní, ale pravda je, že vůně – nebo spíš zápach – dokáže vztah zabít stejně jistě jako nevěra.
Nevím, co bude dál. Miluju ho, ale nemůžu dál žít vedle někoho, kdo si myslí, že smrad je znakem mužnosti. Možná pomůže manželská terapie, možná se stane zázrak. Anebo možná skončím sama. Ale voňavá.
Zdroj: Gabriela R., Praha
