Článek
Měla jsem muže, kterého jsem obdivovala. Byl úspěšný, v práci respektovaný, sebevědomý. A hlavně, miloval mě. Ne tím okázalým způsobem, ale tiše, oddaně. Byla jsem jeho domovem.
Po narození druhého dítěte jsem na tom ale začala být špatně. Fyzicky jsem to zvládala, ale uvnitř jsem umírala. Můj svět se smrskl na kašičky, kojení a přebalování. A i když byl skvělý táta, pořád pracoval. Jeho svět běžel dál. Můj se zastavil.
Velké rozhodnutí
Jednoho večera jsem se rozplakala. Řekla jsem mu, že takhle už nemůžu. Že se dusím, že se potřebuju vrátit do práce. Neudělal scénu. Nevyčetl mi to. Jen tiše přikývl. A za pár týdnů dal výpověď. Vzal si zkrácený úvazek v jiné firmě, jen aby mohl být víc doma. Řekl mi, že si to zasloužím. Že teď je řada na mně.
Začala jsem znovu pracovat. Ve stejné firmě, jako můj muž, protože tam jsme se poznali. Byl můj tehdejší šéf. Pomalu, nejdřív na poloviční úvazek, později naplno. Krok po kroku jsem se dostala výš než kdy dřív. Měla jsem úspěch, najednou jsem byla samostatná. Konečně jsem měla pocit, že žiju i jako žena, nejen jako máma.
Jenže mezitím se něco stalo. Změnil se náš vztah. Už jsme nebyli partneři na stejné lodi. Já letěla vpřed, on zůstal stát. Přestali jsme si rozumět. Nebo možná jsme si rozuměli až moc. A právě proto jsme raději mlčeli. Nechtěli jsme si ublížit. Jenže tím jsme si ubližovali ještě víc.
Byla tam jiskra, která už mi chyběla
A pak jsem se najednou sblížila s ním. Byl to nový vedoucí. Ten, který nahradil mého manžela na jeho pozici. A byl fascinující. Měl charisma, elán, byl plný nápadů. Připomínal mi mého muže z dob, kdy jsme se poznali. Kdy měl jiskru v očích a energii v těle. Postupně jsme spolu trávili čím dál víc času. Obědy, porady, večerní konference. A pak jednou… Mě zčistajasna políbil.
Bránila jsem se. Uvnitř sebe. Ale zároveň jsem si nemohla nevšimnout, jak moc mě to zasáhlo. Nešlo o vášeň. Šlo o to, že jsem najednou znovu cítila, že jsem žena. Že jsem chtěná. A že už dlouho doma nejsem milovaná tak, jak bych si přála.
Když jsem si uvědomila, že už dávno nejsem jen na hraně, ale dávno jsem ji překročila, přišla panika. Co jsem to za člověka? Jak můžu zradit muže, který se kvůli mně vzdal kariéry? Který se obětoval pro naši rodinu? Který teď doma dělá večeře, čte pohádky a věří, že jsem pořád jeho?
Musela jsem se přiznat
Rozhodla jsem se mu to říct. Seděli jsme v kuchyni. Byl večer, děti už spaly. A já, místo toho, abych se zeptala, jaký měli doma den, jsem ze sebe konečně dostala, že mám někoho jiného.
Díval se na mě dlouho. A nic neříkal. Pak se zvedl a odešel na balkon. Stál tam potmě snad půl hodiny. Když se vrátil, byl klidný. A jen řekl: „Tohle je horší než zrada. Tohle je výsměch.“ A já věděla, co tím myslí. Ten muž, kvůli kterému ho opouštím, teď sedí v kanceláři, kde kdysi seděl on.
Nespíme spolu. Nejsme rozvedení. Je to pár týdnů, kdy jsme si to řekli. Bydlíme zatím pořád spolu, kvůli dětem. Ale něco mezi námi umřelo. A vím, že za to můžu já.
Nevím, jestli můj vztah s novým mužem přežije. Možná ne. Třeba dáme dokupy naše manželství. Ale jedno vím jistě. Tohle je věc, kterou mi otec mých dětí neodpustí, i když to zvládneme.
Zdroj: Jana H., Praha
