Článek
Byla jsem čerstvě po škole, začínala jsem první práci a připadala si dospěle. Chtěla jsem vypadat dobře, být moderní, mít kvalitní věci. Tak jsem si vzala splátky i na notebook, vždyť ho přece potřebuju do práce. Chtěla jsem začít vydělávat online, abych cestovala po světě.
Zavolali mi kamarádi…
Pak přišla nabídka na dovolenou se slevou. Chorvatsko, moře, kamarádi, no, neberte to. Takže další půjčka, protože naspořeno jsem nic neměla. Sotva jsem začala pracovat jako skladnice v jednom místním e-shopu, kde jsem balila balíky. Práce hezká, ale za pár korun. A když už jsem byla v tom, občas jsem si půjčila i na oblečení, kosmetiku, lepší životní styl. Protože mi s půjčkou otevřeli i nějaký ten úvěr, jak si můžete ty peníze brát pořád dokola. A za chvíli, sotva jsem tam poslala potřebnou splátku, už jsem ti to brala zpátky. Protože mi ty peníze chyběly. Koupila jsem letenky, chtěla jsem odletět na Bali. Konečně začít znovu. Jenže, když jsem je koupila, už jsem neměla na život tam. Musela bych nechat práce. A žádná aktivita online mi nešla.
Nešlo o to, že bych si automaticky půjčovala statisíce. Jenže těch malých půjček se nakonec nasbíralo víc, než jsem si uvědomovala. A najednou jsem každý měsíc platila skoro polovinu výplaty jen na splátky. Zbylo mi sotva na jídlo a tramvajenku. Když mi došly peníze, vzala jsem si další rychlou půjčku. Abych mohla zaplatit tu předchozí. Začarovaný kruh.
Dva roky dluhů
Dneska je mi dvacet. A místo toho, abych si užívala mládí, počítám každou korunu a bojím se otevřít e-mail. Co když je tam další upomínka? Rodičům jsem to neřekla, stydím se. Navíc u nich bydlím, mám tam trvalý pobyt. Zbláznili by se.
Přitom jsem si jen chtěla žít jako ostatní. Nikdo neříká, že je trapné mít starý mobil nebo nejet na dovolenou, ale zkuste to v partě vrstevníků, kde je normální utrácet, jako by se nechumelilo. Všichni kolem mě se měli lépe než já, styděla jsem se, že si nemůžu dovolit tolik.
Teď se snažím všechno splácet. Po krůčcích, pomalu, ale bez dalších půjček. Zatím mi to moc nejde. A začínám uvažovat, že si požádám o insolvenci. Ve dvaceti letech. To se stanu rázem největším zklamáním mých rodičů…
Zdroj: Olivia P., Praha
