Článek
A když jsem se jí zeptala, jestli se někdo z učitelů alespoň zeptal, jestli má opalovací krém, jen zavrtěla hlavou. „Byli jsme venku skoro celý den. Hráli jsme hry, běhali, seděli u vody. Učitelka řekla, že je hezky a že ať si to užijeme. O krému se nikdo nebavil,“ řekla mi s puchýřky na ramenou.
Byla jsem v šoku. Učitelé přeci věděli, že děti pojedou na slunce. Věděli, že budou celé dny venku. Tak proč nikdo nedohlédl, jestli se děti chrání? Moje dcera je v páté třídě. Není ještě tak stará, aby myslela na prevenci sama. Proto má nad sebou dohled. A já mám z rakoviny kůže velký respekt, svou dceru musím ochránit za každou cenu.
Volala jsem do školy
Odpověď od třídní učitelky naší dcery byla ale neuvěřitelná. „Opalovací krém je zodpovědnost rodičů. My nemůžeme každé dítě kontrolovat, jestli se natřelo.“ Prý nemají kapacitu starat se o všechno. Přišlo mi to neuvěřitelné. Prý, že slunce přece nebylo tak silné. Jenže moje dítě nemá kůži z gumy. A není jediné. Na fotkách, které škola sdílela na sociálních sítích, bylo vidět víc červených tváří než veselých úsměvů.
Nechci hledat vinu. Ale jak zjistit, kde začíná a končí zodpovědnost učitelů, kteří tráví s mým dítětem čas?
Léčení nebylo na chvíli
Když děti jedou na školu v přírodě, kontroluje se hygiena, večerka, jídlo… Ale zdraví kůže, prevence úpalu a spálenin, to je najednou čistě na rodičích? Vždyť ty tam ani nebyli, nikdo z nás. Když někomu svěřím své dítě, očekávám, že na něj patřičně dohlédne.
Dceru jsem léčila týden. Mazali jsme chladivým gelem, nemohla do bazénu, nemohla spát na zádech. A přitom stačilo tak málo. Připomenout, že se mají všichni natřít, vzít si kšiltovku. Udělat z toho pravidlo, ne dobrovolnou aktivitu.
Nevím, co příště. Ale vím, že příště pošlu do batohu nejen krém, ale i dopis s prosbou, ať dospělí přemýšlí dřív, než děti skončí úplně ugrilované.
Zdroj: Helena A., České Budějovice
