Článek
Byli jsme spolu čtyři roky. S mým přítelem. Milovala jsem ho. Měla jsem pocit, že jsme parťáci. Že spolu zvládneme všechno – od výměny pneumatik až po rodinné tragédie. Podporoval mě, rozesmával mě, byl u mě, když jsem brečela kvůli špatným výsledkům z nemocnice. Byl to první muž, se kterým jsem si dokázala představit budoucnost. A on říkal, že to cítí stejně.
Jednoho dne se něco změnilo
Nepřestal mě objímat, nepřestal mě líbat. Ale jeho pohled byl jiný. Odtažitější. Jako by tam byl, ale duší někde jinde. Říkala jsem si – práce, stres, únava. Nechtěla jsem být paranoidní.
Jenže pak jsem si začala všímat zvláštních drobností. Změnil heslo na telefonu. Odcházel telefonovat ven. A co bylo nejhorší, začal se až příliš nápadně vřele bavit s mou matkou.
Máma se v poslední době snažila být mladší. Nový účes, botox, oblečení, které by si klidně mohla obléknout moje o deset let mladší sestra. Ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo mít nějaký hlubší význam.
Nečekané překvapení
Až jednoho dne jsem přišla domů dřív. Nečekaně. Byli tam. Oba. V mém bytě. V mé posteli. Na chvíli se mi zastavil dech. Myslela jsem, že omdlím. A oni se jen zarazili, jako kdyby čekali, že k tomu stejně dojde.
Neomluvili se. Nepokoušeli se to zapírat. Jen mlčeli. A dívali se na mě, jako by mi umřel někdo blízký. A vlastně, stalo se to. Zradili mě dva nejdůležitější lidé v mém životě. Ten, koho jsem milovala. A ta, která mě přivedla na svět. Utekla jsem. Nevěděla jsem, co cítím víc. Vztek, smutek, nebo čistou prázdnotu. Máma mi volala. Psala. Že je to silnější než ony. Že si to neplánovali. Že to byla náhoda, která přerostla ve vztah. A že mě nikdy nechtěla ranit. Jenže to už je jedno. Některé rány nezacelí ani roky.
Zdroj: Karolína C., Litoměřice
