Článek
Když jsem se ho zeptala, jestli někoho má, odpověděl rovnou: „Ne, miluju jen tebe.“ Ale já tomu už nedokázala věřit. A tak jsem udělala něco, co bych nikdy nečekala, že udělám. Vytvořila jsem si falešný profil na sociálních sítích.
Nechápu, proč jsem to udělala
Jméno Anna. Profilová fotka cizí ženy z Pinterestu. Věk podobný mému. Všechno dost obyčejné, aby to nepůsobilo podezřele. Přidala jsem se do stejné aplikace, kde měl on svůj účet, o kterém si myslel, že o něm nevím. Šlo o nějaké diskuzní fórum ke hře, kterou měl rád. A napsala jsem mu první zprávu: „Ahoj. Neviděli jsme se už někde náhodou? Nebo mám jen pocit, že tě odněkud znám? :)“
Odpověděl za deset minut. „Asi ne, ale klidně mě poznej :).“ V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Pořád jsem doufala, že neodpoví. Nebo že pozná, že je to past. Ale on pokračoval. Den za dnem jsme si psali. Já, jeho žena, schovaná za falešným jménem. A on? Flirtoval. Ptákoviny o víně, filmech, první puse. A já hrála tuhle hru. Občas mě to i bavilo, ale pak mi vždy došlo, co to znamená. Najednou jsme si povídali tak, jak dlouho ne. Proč ta počáteční jiskra neznámého je vždy o něco atraktivnější?
Začal mi svěřovat tajemství
Jenže pak se něco změnilo. On se začal svěřovat. Ne se stížnostmi, ale s vnitřním smutkem. Psával mi: „Mám skvělou ženu, ale přijdu si jako by mě neviděla.“ Lichotilo mi, že nezapírá, že je ženatý. Ale zároveň mi docházelo, že já jsem ta žena, o které mluví.
Začala jsem si uvědomovat, že i já jsem se vzdálila. Že jsem přestala vnímat jeho potřeby. Že jsme se začali míjet, aniž bychom si to přiznali. Že jsme spolu nemluvili tak, jak by si náš vztah zasloužil.
A pak přišla chvíle, kdy mě požádal o schůzku. Žádné divoké návrhy. Jen obyčejná věta: „Nechceš se někdy potkat? Jen si popovídat naživo.“
Druhý život v telefonu
Nevěděla jsem, co dělat. Přišla jsem domů a dívala se na něj, jak večeří, jak pomáhá dětem s úkoly. A já měla v mobilu jeho druhý život. Život, kde jsem byla znovu pro něj zajímavá. Ale jen pod jiným jménem.
Nakonec jsem se mu přiznala. Ne z výčitek, ale protože to jinak nešlo. Seděli jsme naproti sobě v kuchyni, a já mu řekla, že ta Anna, co mu celé dny píše, jsem byla já. Přišla jsem si jako puberťák, přitom jsem vdaná žena, která porodila dvě děti.
Nevěřícně se na mě díval. A pak se rozesmál. Krátce, ale smutně. „Takže jsme si museli začít lhát, abychom si znovu začali říkat pravdu?“ A já věděla, že se nemýlí.
Dnes spolu pořád jsme. Ale oba víme, že důvěru jsme na chvíli ztratili. A že jsme si ji museli znovu vybudovat. Nebo vypsat? Jako cizí lidé, kteří se znovu učí, kdo vlastně jsou. Snad nás to jednou nedožene… A nezlomí.
Zdroj: Ema I., Praha
