Článek
Znají se od dětství, svědčil nám na svatbě, s jeho ženou jezdíme na společné dovolené. A přesto se to stalo.
Jeden večer u sklenky vína
Začalo to nevinně. Známe se léta, ale nikdy mezi námi nebylo nic zvláštního. Až jednoho večera, kdy byl u nás na návštěvě, jsme zůstali sami v kuchyni. Seděli jsme u vína, smáli se a najednou bylo v jeho pohledu něco jiného. Hlubšího. Neřekl nic nevhodného. Ale já to cítila. Něco se změnilo.
Od té chvíle to šlo rychle. Vlastně to nebylo znát, ale uvnitř sebe jsem cítila, že se něco děje. Pokaždé, když přišel, jsem se celá rozklepala. Všechno jsme skrývali za přátelské poznámky, vtípky, oční kontakt. A pak přišly první zprávy. Psali jsme si pozdě v noci, když můj muž spal. „Dnes jsi byla nádherná.“ „Když se usměješ, zapomenu, proč bych měl odejít.“ A já odpovídala. Nejdřív nesměle, později už s vědomím, že tohle není hraní. Tohle je můj budoucí pád.
Netrvalo dlouho a poprvé jsme se políbili. Nebylo to romantické, bylo to plné napětí a viny. V autě. Po oslavě. Stáli jsme tam v dešti, on mi chytil tvář a já se nebránila. Od té chvíle jsme věděli, že jsme překročili čáru. Ale ani jeden z nás nechtěl couvnout.
Hranice, která se nedá vrátit zpátky
Doma žiju s mužem, který mě miluje. Dává mi pocit bezpečí, stará se o mě, o děti, plánuje společnou budoucnost. A já ho přitom zrazuju s někým, koho nazývá bratrem. Když k nám přijde, jsme všichni tři u stolu. On vypráví vtipy, já se usmívám a pod stolem mám telefon. Na displeji zpráva: „Chci tě teď. Hned. Ale musím dělat, že nic.“
Často přemýšlím, proč to dělám. Není to touha po dobrodružství. Ani to, že by mi doma něco zásadního chybělo. Spíš jako bych znovu ožila. Jako by ten druhý muž rozsvítil světlo, které jsem v sobě už dlouho neviděla. Ale zároveň vím, že každý paprsek toho světla pálí. A ničí něco cenného.
Nikdo nic netuší. Ale jak dlouho to může vydržet? Bojím se dne, kdy to celé praskne. Nebo kdy se budu muset rozhodnout. Protože čím déle to trvá, tím víc si uvědomuju, že není cesty zpět.
Zdroj: Jiřina E., Praha
