Článek
Řekla jsem jen: „Kolik potřebuješ?“ A poslala jsem jí peníze. Bez smlouvy, bez podmínek. Protože přece kamarádce pomůžete, ne? Dala jsem jí skoro padesát tisíc. Říkala, že to je jen na zálohu za místo a fotografa. Prý mi to vrátí hned po svatbě, až se to všechno trochu uklidní. Jenže po svatbě nepřišlo děkuju. Nepřišlo vůbec nic.
Nejdřív jsem si říkala, že toho má prostě moc. Nový život, změna příjmení, euforie. Ale pak začala mizet i z mého života. Nezvedala telefon, neodpovídala na zprávy. Zatímco dřív mi posílala každý den fotky z příprav a šatů, najednou jako by zmizela ze světa. Rok ticha.
Bouchly ve mně saze
Až nedávno viděla na Instagramu, že je na dovolené na Maledivách, se širokým úsměvem a luxusním drinkem v ruce. Přestala se mi na sociálních sítích chvíli ukazovat, jak jsme nebyly v kontaktu. A ve mně to bouchlo. Místo toho, aby splatila dluh, cestuje po světě a žije jako královna.
Cítím se podvedená. Ne kvůli penězům, ale kvůli důvěře. Dala jsem jí něco, co jsem sama neměla nazbyt, protože jsem věřila, že jsme víc než jen známé z fotek. A teď? Mlčí. A já nevím, co bolí víc. Těch padesát tisíc, nebo fakt, že přátelství může skončit v momentě, kdy jeden člověk dostane, co chtěl… A druhý zůstane s prázdnýma rukama.
Mám právo chtít své peníze zpět? Nebo je pozdě? A jak si znovu věřit, když vám srdce zlomí ten, komu jste věřili nejvíc?
Neumím si říkat o peníze
Problém je taky ve mně. Já si zkrátka neumím říkat o peníze, je mi to trapné. Proč se mám druhého doprošovat o něco, co by měl snad druhý vrátit automaticky?
Nikdy jsem neuměla řešit dluhy, které jsem měla vůči ostatním. Neřeknu si ani prodavačce v obchodě, když mi špatně vrátí. Mám zkrátka takovou povahu. A tak si říkám, jestli jsem udělala dobrý skutek, ze kterého jsem získala akorát „holý zadek“. A smířit se s tím, že už ty peníze zkrátka nikdy neuvidím.
Zdroj: Romana R., Praha - západ
