Článek
Večer po oslavě jsem si los doma setřela. A nevěřila vlastním očím. Fakt, vyhrála jsem! Nešlo o miliony, ale částka rozhodně stála za to. Dost na to, abych si mohla splnit malý sen. První, co jsem udělala, bylo, že jsem zavolala právě jí. Kamarádce, která mi los darovala. Měla jsem radost, chtěla jsem se podělit.
Podivné ticho
Jenže místo nadšení jsem slyšela ticho. A pak větu, která mi doslova vzala dech:„Hele, já si to možná rozmyslela. Ten los bych si vzala zpátky.“ Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. Ale nebyla to legrace. Řekla mi, že to myslela jako srandu, že to nebyl opravdový dárek, jen symbolický los, a že si vůbec nemyslela, že něco vyhraju. Prý by bylo fér, abychom se o výhru podělily. A pak dokonce navrhla, že bych jí měla dát polovinu. Nebo celý los zpátky, protože byl její a ona ho v té trafice vybrala.
Zůstala jsem v šoku. Dostala jsem přece dárek, úplně stejně jako každý jiný. Nenutila mě, abych výhru rozdělila, než jsem ji setřela. Ani neřekla, že to je jen půjčený los. Byl můj. A teď mám pocit, že jsem pranýřovaná za to, že se na mě usmálo štěstí.
Z dárku je jen bolest
Přátelství, které trvalo roky, je teď asi u konce. Cítím, že mi závidí. Odmítám výhru vracet, a ona mi zase vyčítá, že jsem sobecká. Ale kde končí přátelství a začíná chamtivost? A může vůbec dar, který byl předán s úsměvem, po výhře přestat být darem?
Ten los mi přinesl víc než peníze. Ukázal mi, jak moc se člověk může změnit, když jde o peníze. A že někdy nejvíc stojí za to právě ty výhry, které nelze setřít.
Zdroj: Karolína P., Olomouc
