Článek
Chtěla jsem se vdávat. Tak moc, že jsem za Martinem chodila v podstatě každý den a byla naštvaná, že si mě ještě nevzal. Dospělo to do té fáze, že jsme se hádali každý den kvůli svatbě. Čím víc jsem chtěla já, tím méně chtěl on. Jak zvláštní, že?
Udělal to z donucení
Zpětně mi přijde, že už to Martin asi nemohl poslouchat a prostě ten prstýnek koupil. Přišel, zeptal se, já jsem byla nadšená - a mohla se plánovat svatba. Asi jsem mu v tu chvíli prostě dala na nějaký čas pokoj, což mu vyhovovalo.
Pamatuju si, že jsem nadšeně zařizovala občerstvení, místo, šaty, obepisovala hosty, vytvářela dekorace. Vyloženě jsem se v tom vyžívala, ale Martin tehdy neplánoval vůbec nic. Omlouvala jsem to tím, že je to zkrátka muž.
Přišlo rozhodnutí…
Když došlo na náš svatební den, od rána jsme se neviděli. Cítila jsem, že je něco špatně, jako by vám celý svět říkal, že máte koukat kolem sebe.
Došli jsme k oltáři, došlo na osudnou otázkou - a Martin se mi omluvil, že tohle nemůže a pak ze sálu utekl. Za pár dní si přišel pro věci, omluvil se znovu, a pak už jsem ho nikdy neviděla. Dnes už vím, že tlačit muže do svatby nemá žádný význam. A může to skončit katastrofou… Kdybych si to jen uvědomila dřív.
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Jarkou
