Článek
Já tehdy čekala druhé dítě, manžel byl vyčerpaný z práce a já jsem měla pocit, že život nám konečně podává pomocnou ruku. Tchyně působila jako anděl. S úsměvem prohlásila, že chce, abychom měli kde vychovávat děti, a že nám dá většinu peněz na dům.
Podepsali jsme jen malou hypotéku, ona doplatila zbytek a my se nastěhovali do krásného domu se zahradou. Snad jsem ani neuměla slovy vyjádřit vděčnost, kterou jsem cítila. Netušila jsem ale, že spolu s penězi jsme si do domu nepozvali jen pomoc, ale i někoho, kdo nám postupně vezme všechen vzduch i radost ze života.
Dům, který nebyl náš
Zpočátku byla tchyně jen nadšená. Přivezla dort, slavnostně si s námi přiťukla a objala mě. Pak ale začala být až podezřele často „náhodou“ poblíž. Přijížděla bez ohlášení a zůstávala celé hodiny. Nejdřív jsem to brala jako projev zájmu, ale postupně se její návštěvy měnily v kontrolní inspekce. Vytýkala mi, že nemáme naleštěná okna, že dětem dáváme příliš sladkého a že květiny na terase nemají dost vody.
„Musíte si vážit, co pro vás dělám,“ připomínala mi, kdykoli jsem se pokusila oponovat. Bylo mi trapně, měla pravdu. Bez ní bychom si dům dovolit nemohli. Jenže její neustálá přítomnost mi brala pocit domova. Došlo to tak daleko, že jsem odmítala na domě cokoliv řešit a dělat. Jako bych tušila, že to bude zase všechno jen špatně.
Manžel se mě nezastal
Nejhorší na celé situaci bylo, že manžel se snažil předstírat, že se vlastně nic tak hrozného neděje. Tvrdil, že jeho máma to „myslí dobře“ a ať se nechovám nevděčně. Ale když se každý večer hádáme, kdo jí příště řekne, aby se aspoň předem ohlásila, začne se vztah pomalu rozpadat. Ačkoliv my jsme si toho snad zpočátku ani nevšimli.
Byla jsem unavená a frustrovaná. Připadala jsem si, jako by tchyně byla s námi i v ložnici. Každé naše rozhodnutí o domě, dětech nebo financích se muselo dělat s ohledem na to, co na to řekne ona. A když jsme jednou naznačili, že bychom si rádi postavili na zahradě pergolu, tchyně zvedla obočí a suše poznamenala: „Tak to ale ne. Ten dům je i moje investice.“ V tu chvíli mi došlo, že v jejích očích nejsme vlastníky, ale spíš nájemníci u ní doma.
Svoboda má cenu
Trvalo mi skoro dva roky, než jsem si přiznala, že ten dar nás stojí příliš mnoho. Měla jsem dům, ale žádný klid. Vlastní zahradu, ale pocit, že tam nesmím zasadit ani strom bez jejího schválení. A manžela, který stál mezi manželkou a matkou. A nechtěl se přidat ani na jednu stranu.
Dnes už bych peníze nikdy nepřijala. Vím, že jsme měli jít pomaleji a vzít si menší hypotéku, i kdybychom bydleli v polovičním domku. Mít něco skutečně svého má cenu, kterou žádné miliony nenahradí. Teď ale jen sotva tápu, jak to mám vyřešit, abych nás nenahnala do maléru.
Zdroj: Katka R., Praha - východ
