Článek
Když mi dělali u gynekologa testy na hladinu cukru v krvi, radovala jsem se u výsledků, že je to 5. Krása, konečně! Jenže gynekolog mě rychle vyvedl z omylu. Prý už je to na diabetologii, říká mi. Hodnota pět, jako vážně? Máte těhotenskou cukrovku. Nevěděla jsem, co říct. Při prvním těhotenství po mě chtěli, ať je hladina alespoň 5,5.
Co doktor, to názor
Nikam se mi nechtělo, ale nakonec jsem na diabetologii dorazila. Sestřička se divila, co tam dělám. Prý teď rodičky zbytečně stresují. Pošle mě ale k doktorce. Ta mi říká, že žádnou těhotenskou cukrovku nemám, pohyb a vhodná strava ale neuškodí. Za další týden mám přijít s výsledky měření.
Doma rozbaluju glukometr, který mi dali. Žádné proužky, už je pátek večer. Sestřička mi je nedala. Nikde je teď neseženu. V týdnu si je kupuju sama a přicházím na kontrolu s naměřenými hodnotami. Jdu k jiné doktorce.
Jste tlustá
Pyšná, jak krásné hodnoty mám, si hrdě sednu do křesla. „Tohle je na inzulin!“ vykřikne doktorka. Zděsím se. Mám tam nalačno glykémii kolem pěti, po jídle do osmi. To je špatně? Není schopná mi na to odpovědět. Každý to má prý jinak. Kolik vážíte? Přiznávám se, že mám pořád pár kilo navíc, nezvládla jsem to po prvním porodu zhubnout, nekojila jsem, nešlo mi dolů nic. Chyběla mi vůle.
„Mladá dámo, to není pár kilo navíc. To je obezita. Zkrátka jste tlustá, to se pak nesmíte divit, že skončíte tady,“ pokračuje velmi přímě. Mlčím. Vlastně má pravdu. Ale proč se se mnou baví takhle?
Gynekolog je nemehlo
„Jaké berete vitaminy v těhotenství?“ zeptá se. „Dal mi je doktor, prodává je u sebe v ordinaci,“ vysvětluju. „Proboha, další nemehlo, co pacientkám vnucuje jen to svoje, to jste si uměla vybrat,“ shodí i gynekologa, kterému plně důvěřuju.
„Tak přijďte za měsíc, a jestli nebudete na normálních hodnotách, nepřejte si mě,“ loučí se se mnou. „A ty jsou teda které, když to, co mám, nestačí?“ ptám se. „No, tak to už byste snad ale měla vědět sama, ne?“ odsekne a zabouchne. Ještě mi nezapomene připomenout, že mám za glukometr zaplatit 300 Kč. „Není na pojišťovnu?“ ptám se. „To je ta vaše generace, všechno byste chtěli zadarmo,“ utrousí mezi zuby.
A tak nevím. Vím jen, že jsem tlustá a můžu si za to sama. A bojím se každého jídla, které dostanu na stole…
Zdroj: úvaha autorky
