Článek
A tak jsem jednoho dne udělala něco, co bych dřív neudělala. Odepsala jsem mu. Byl to profil, který by mě dřív asi odradil. Žádná perfektní fotka, žádné velké sebevědomí. Ale ten muž měl něco v očích. Upřímnost. A když jsme si začali psát, okamžitě jsem věděla, že tohle není povrchní klábosení. Jeho slova byly náplast na moji zlomenou duši.
Po týdnu mi napsal: „Nechceš se vidět naživo? Třeba jen čaj a procházku.“ Byla jsem nervózní, ale řekla jsem ano. Věděla jsem, že když nebudu riskovat, mohla bych taky zůstat ještě dlouho sama.
Pozvala jsem ho domů
Ten večer jsme strávili tři hodiny na lavičce v parku, kde se uprostřed února ještě držel sníh. Místo čaje jsme si dali horký punč z místní hospody, smáli se tomu, jak je to celé jako z romantické komedie, a nechtěli se rozloučit dlouhé hodiny. Když mě doprovodil domů, stála jsem ve dveřích a váhala. A pak jsem řekla: „Nechceš zůstat na chvíli? Jen si ještě trochu popovídat…“
Zůstal.
A už neodešel.
Dnes jsme manželé. Dva roky po tom večeru, který jsem tehdy brala jako největší krok do neznáma, jsem stála v bílých šatech a říkala ano muži, který mě miluje takovou, jaká jsem. Ne dokonalou. Ne vždy sebejistou. Ale opravdovou.
Jeden večer změnil všechno. A já jsem za něj vděčná každý den.
Život se mi obrátil vzhůru nohama
Když jsem si tehdy připadala sama, nezajímavá, neatraktivní. Snad mě ani nenapadlo, že jednou budu mít vše, o čem jsem kdy snila.
A tak je to možná se vším. Když nevzdáme to, o co nám v životě opravdu jde, tak si to k nám vždy najde cestu. Jak už se říká. Když si to dokážeme představit, dokážeme i najít cestu, která nás k tomu vysněnému cíli dovede. Někdy je to klikatá cesta plná překážek. Ale stojí to za to!
Zdroj: Iveta G., Praha
