Článek
Schovat se za obrazovku poskytuje zvláštní dávku odvahy - my „pisálkové“, jak jsme často v diskuzích nazývaní, to pochopitelně máme stejně. Na papíře či obrazovce vyjádříme více, než obvykle říkáme nahlas.
Diskuze jsou dno
Ačkoliv jsou diskuze mnohdy korigované a nesmí se tam objevit urážky, rasistické poznámky či nabádání k násilí, i tak je to někdy velmi výživné. To, co se však děje poslední dobou, je úplný extrém.
Lidi jsou na sebe zlí, hádají se. Kamenují se pro jiný názor. Pokud nemáte sebevědomí, běžte psát články. To, co se o sobě dozvíte, vás jistě zocelí. Nula bez budoucnosti. Zbytečný odpad bez vzdělání. Pisálek, který by se ničím jiným neuživil. To jsou jen ty slabší zprávy. Některé byly jako dělané na předání policii. Už ani nespočítám, kolikrát mi lidé vyhrožovali napadením, znásilněním (a to i ženy, které mi ho přály) nebo smrtí.
Potřebujeme vás
Na druhou stranu - my jako pisálkové samozřejmě diskuze potřebujeme. Protože v konečném důsledku je úplně jedno, jestli nám nadáváte nebo nás chválíte. Tak či tak se článku zvyšuje dosah. A to je primární.
Ale kde jsme v poslední době nechali slušnost? Kde bereme odvahu tvrdit o člověku, kterého neznáme, že je nula? Tleskali bychom takovému komentujícímu, kdyby se tak choval k našemu dítěti? Dovolili bychom, aby takhle někdo urážel našeho milovaného člověka? Proč svému egu dovolíme tohle psát lidem, které neznáme? Jen protože máme pocit, že můžeme?
Zdroj: úvaha autorky
