Článek
Celé týdny jsem to přehlížela. Pochyby, divný pocit v žaludku, strach, že se rozhoduju kvůli ostatním. „Však si na to zvykneš,“ slyšela jsem ze všech stran. Jen já jsem uvnitř věděla, že už dlouho něco není v pořádku. Vedle Michala jsem to nebyla já.
Tušila jsem, že to není v pořádku
Když jsem stála před zrcadlem a kadeřnice mi dávala poslední sponu do vlasů, udělala jsem chybu. Zavřela jsem na chvíli oči. A uviděla náš společný život. Ne ten vysněný, ale ten skutečný. Viděla jsem, jak se přizpůsobuju, ustupuju, omlouvám se za věci, které jsem neudělala. Viděla jsem i jeho nepříjemné ticho, které mě vždycky zranilo víc než hádka. A viděla jsem sebe, jak se pomalu ztrácím.
V tu chvíli jsem pochopila, že tohle není jen strach ze svatby. To byl strach z budoucnosti s člověkem, kterého mám sice ráda, ale který mě nedokáže milovat tak, abych se po jeho boku nebála být sama sebou. V poslední době mu vadilo všechno, co by bylo za pár let? A je to vlastně pádný důvod k tomu, aby se ta svatba vůbec zrušila? Teď, když už jsou všichni tady, vše je zaplacené?
Já si tě nemůžu vzít
Před zrcadlem jsem byla přesvědčená, že dokončím, co jsem jednou slíbila. Že se vezmeme. Vždyť žijeme v moderním světě, můžu se rozvést. Jenže u oltáře jsem nedokázala ze sebe dostat ani slovo. Stáli jsme tam, dívali se jeden na druhého a já věděla, že kdybych teď řekla ano, ztratím sama sebe na dlouhé roky. Možná navždy. A tak jsem to řekla. Ne před svědky, ne nahlas. Jen jemu. Před oltářem, potichu. Se slzami v očích. „Já si tě nemůžu vzít,“ zašeptala jsem.
V tu chvíli bylo v obřadní síni absolutní ticho. Čekala jsem, že se zeptá proč, že ho něco bude zajímat. Jenže on mě nevyslechl. Otočil se a odešel. Vůbec jsem v tu chvíli nevěděla, jak mám reagovat. Všichni na mě koukali. Záhy na to přišly obrovské výčitky, že jsem všem vyhodila spoustu peněz do vzduchu. Ale mám se vdát jen proto, že už se ta svatba připravila?
Možná jsem to tušila vždy, jen jsem to nechtěla vidět. Michal mi to ale nikdy neodpustil, ani jeho rodina. Všichni se mnou přerušili kontakt. Přišla jsem v jednu chvíli o všechno. Ale možná jsem o to víc získala sama sebe. Snad nikdy nebudu litovat.
Zdroj: rozhovor s Irenou T., Praha
