Článek
Nápověda je v samotném názvu článku, kde jsem napsala kňú s „ú“. Jak jsem na to přišla, když kňú ani kňů nejsou ve slovníku? Pravopis se dá v tomto případě odvodit, a to hned dvěma způsoby.
Metoda první: analogie
Pokud jste češtinou protřelí, znáte pravopis slůvek jako bú, hú nebo vrkú. Tyto výrazy ve slovníku v pohodě najdete, takže si to „ú“ na jejich konci můžete sami ověřit. Metoda je to poněkud nepřesná, ale analogií byste mohli správně trefit, že kňú se bude psát stejně jako zmiňované bú a další.
Metoda druhá: historie
Metoda historická je mírně složitější, zato spolehlivější. Jako základ postačí školní poučka, že „ů“ se píše pouze uprostřed slova, a to ještě jen ve slovech domácího původu.* Kňú je už od pohledu česká klasika, takže o cizí slovo nejde. Hlásku [ú] má ovšem na konci slova, kde podle citované poučky „ů“ nemá co dělat. Aha! Takže docházíme k závěru, že kňú se má psát s „ú“.
A není to blbost?
Ne, není to blbost. Metodu druhou jsem označila za historickou z dobrého důvodu. Pravopis „ů“ a „ú“ je totiž daný historickým vývojem češtiny. Představte si, že kde dnes píšeme „ů“, tam se dřív psalo a vyslovovalo „uo“. Dnešní bůh byl buoh a dnešní kůň byl kuoň. Budiž.
Právě historický vývoj se změnou „uo“ na „ů“ stojí za logikou současného pravopisu. Tento hláskový posun proběhl jen uprostřed slov a jen u slov domácích. Protože dřív nebylo žádné kňuo, nepíšeme dnes ani kňů. Když už tedy musíte, pište kňú podle vzoru bú.
Poznámka
* Míní se základní tvar slov. Koncovkou -ů při skloňování (třeba motýli bez motýlů) si to teď nemusíme komplikovat.
