Když s tmou odchází i chuť žít. Sezónní deprese není jen podzimní splín

Na slunovrat 21. prosince vychází v Praze slunce v 7.58 a zapadá v 16.02. Den má osm hodin a tři minuty. O půl roku dřív to bylo šestnáct hodin a dvacet tři minut. Kdo pracuje v kanceláři, odchází z domu za šera a vrací se za tmy. Denní světlo vidí oknem.

Většina lidí to snáší s menší chutí do života a větší chutí na sladké. U někoho ale zimní tma spustí něco jiného. Plnohodnotnou depresi, která přichází každou zimu ve stejnou dobu a na jaře zase odejde. Psychiatrie jí říká sezónní afektivní porucha.

Popsal ji v roce 1984 americký psychiatr Norman Rosenthal s kolegy. V první studii měli 29 pacientů a každý z nich měl depresi, která se vracela s podzimem. Společné rysy byly nápadné: dlouhý spánek, přejídání a silná chuť na sacharidy. Dnes americký Národní ústav duševního zdraví (NIMH) uvádí, že příznaky trvají obvykle čtyři až pět měsíců v roce, že nemoc je mnohem častější u žen a že začíná obvykle v mladé dospělosti.

Kolik lidí má sezónní depresi, záleží na zeměpisné šířce. Přehled dvaceti studií z roku 2000 našel rozpětí od nuly do skoro deseti procent a čím dál na sever, tím víc. Americká psychiatrická asociace odhaduje zhruba pět procent dospělých. Přesné české číslo zatím neexistuje.

Rozdíl mezi zimní únavou a sezónní depresí není v tom, jak moc je člověku smutno. Je v tom, co všechno přestane fungovat. Pro diagnózu se musí deprese vracet ve stejné období alespoň dva roky po sobě a pak úplně odeznít. Musí to být opravdová depresivní epizoda, ne jen horší nálada. Člověk spí deset hodin a probudí se unavený. Přibírá. Stáhne se od lidí. Nemá radost z věcí, které ho v létě baví. V práci dělá chyby. Zároveň ví, že v dubnu to přejde, a o to hůř se mu říká o pomoc. Vypadá to jako počasí, ne jako nemoc.

Mozek má vnitřní hodiny, které se každé ráno seřizují podle světla. Když světla ubývá, hodiny se rozjedou a tělo začne žít v jiném čase, než v jakém žije jeho majitel. Studie z roku 2001 zjistila, že lidé se sezónní depresí mají v zimě delší noční vyplavování melatoninu, hormonu tmy, než v létě. U zdravých lidí tenhle rozdíl nebyl.

Světlo souvisí i se serotoninem. Australský výzkum publikovaný v roce 2002 v The Lancet měřil přímo v krvi odtékající z mozku, kolik serotoninu mozek vyrábí. Nejméně to bylo v zimě a množství záviselo na tom, kolik hodin svítilo ten den slunce. Jiná studie z roku 2008 ukázala, že na podzim a v zimě má mozek víc přenašečů, které serotonin rychleji odklízejí. Nemoc tedy není v hlavě v tom smyslu, že by si ji člověk vymyslel. Je v hlavě v tom smyslu, že na změnu světla reaguje biologie.

Nejznámější léčbou je světlo. Speciální lampa o síle 10 000 luxů, zhruba dvacetkrát jasnější než běžné osvětlení v bytě, svítí na člověka třicet až čtyřicet pět minut každé ráno. Záleží na načasování. Ve studii z roku 2001 dosáhlo remise asi 80 procent lidí, kteří svítili v čase odpovídajícím jejich vnitřním hodinám, ale jen asi 35 procent těch, kteří svítili později.

Doklady o účinku jsou skutečné, ale ne zázračné. Novější přehled z roku 2020 našel účinek středně silný a upozornil, že řada studií měla slabiny. Britská NHS lampy zatím běžně nehradí. Když světlo nestačí, používají se stejné postupy jako u jiných depresí, tedy psychoterapie a léky.

Jedno upozornění je důležité pro čtenáře tohoto webu. Sezónní vzorec mají často i lidé s bipolární poruchou a u nich může silné světlo vzácně spustit hypomanii nebo mánii. V přehledu z roku 2018 se to stalo zhruba u dvou procent pacientů. Kdo má bipolární diagnózu, měl by lampu začít používat jen po domluvě se svým lékařem.

Kdo má sezónní depresi, slyší často stejné věty. „V zimě je smutný každý.“ „To přejde, až vyleze sluníčko.“ „Kup si vitamíny.“ Člověk, který každou zimu čtyři měsíce sotva funguje, přijde za život o roky. Poznat, že nemoc má kalendář, je první krok. Druhý krok je plánovat s ním, ne proti němu. Začít s léčbou v říjnu, ne v lednu, kdy už není síla na nic.

Zdroje