Článek
Rodina již něco tušila, neboť toto onemocnění má můj syn, kterému je 32 let a BAP má diagnostikovanou od svých 20 let, kdy se pokusil o sebevraždu. Nedávno jsem oslavila své 50.narozeniny a BAP jsem dostala jako „dárek“, jak já s humorem říkám.
Mou velkou vášní jsou zvířata, hlavně pejsci, příroda celkově a sport. Hlavně běhání na dlouhé tratě. Čistím si tím hlavu, vnímám pouze zpěv ptáků v lese, urovnávám myšlenky a vyplaví se endorfiny, řekla bych, že jsem na tom závislá. Jako bonus k tomu mám ve svých letech štíhlou postavu.
Řekla bych, že v životě jsem to neměla od dětství lehké, matka nás se sestrou týrala, bití a fyzické tresty byly na každodenním pořádku. Sestra to nakonec vzdala a jako dítě od mámy utekla ke svému otci a mě jako tříletého prcka nechala s mámou samotnou. Byla jsem jediný hromosvod jejích nálad a frustrací, již jako malá jsem se naučila z jejích gest v obličeji rozšifrovat, jestli přijde bití či má dobrou náladu a dostanu třeba i najíst. Přes to všechno jsem byla veselé a optimistické dítě s výborným prospěchem ve škole, od mala jsem měla sen stát se veterinářkou, a to mě hnalo kupředu. Tento sen ale překazila máma se slovy „Jsi blbá, na tu školu se nedostaneš, půjdeš na ekonomku a pak budeš sedět někde v kanclu“. Jak řekla, tak se stalo. V pubertě jsem měla nad ní už navrch s fyzickou silou, neodvážila se mě bít, tak přišlo na řadu psychické týrání. Ponižování, vysmívání, urážení.
V 17 letech jsem byla již tak nešťastná a na dně, že jsem požádala svého otce (naši se rozvedli, když mně byly 3 roky), zda si mě vezme do péče. Otec žil bohémský život, věčně někde po ubytovnách, holdoval alkoholu a žil dost neuspořádaným životem, přesto o mou péči požádal u soudu. O to větší bylo doma zle. Byl to asi nejhorší a nejnáročnější rok mého života, kdy jsem si sáhla na dno. Vše se vyřešilo tím, že jsem otěhotněla s klukem, se kterým jsem tajně chodila, a doma oznámila, že dítě si nechám, že už teď to dítě miluju a věděla jsem, že je to jízdenka od mámy, že zmizím z jejího života a už budu mít konečně klid a nebudu zoufalá. V 18 letech jsem se vdala a na svět přišel krásný a zdravý syn. Za 4,5 roku další synek. Vše zlé jsem vytěsnila, uložila daleko do hlavy a žila spokojený rodinný život. Děti jsem vychovávala v lásce, vedli jsme je ke sportu, oba se výborně učili, a kromě pár výchovných plácnutí po zadku jsme je nikdy nebili.
Má profesní kariéra byla také velmi uspokojivá, role účetní mě nebavila, ono sezení v kanclu co mi predikovala matka opravdu nebylo pro mě. Vyhrála jsem výběrové řízení na ředitelku pobočky pro celou Moravu u jedné pražské firmy a pár let jsem úspěšně rozvíjela jejich byznys. Pak přišel velký tlak na výkon, vyčerpání, do toho rozvod a já zkolabovala a skončila v nemocnici. Pan doktor se na mě hezky usmál a řekl, ať si vyberu buď kariéru a nebo zdraví a péči o rodinu. Volba byla jasná, chtěla jsem být s klukama a být zdravá. Poté jsem se nechala zaměstnat v jednom korporátu, kde jsem zastávala 10 let funkci obchodního manažera. Zažila jsem tam i bossing, ale asertivně jsem to řešila a přešla na jiné oddělení, firma o mě nechtěla přijít, jelikož jsem měla dobré výsledky.
V této době mně zavolala policie, ať okamžitě přijedu domů, že můj syn se pokusil o sebevraždu. Doma na mě čekal policejní psycholog a výslech. Byla jsem v šoku, odpovídala na otázky a nepřítomně koukala před sebe. Hlava mi to nebrala. Krásný kluk, studující VŠ, hodný, milý, v kolektivu oblíbený, poslední rok ale hodně smutný. Okamžitě jsem jela do nemocnice a nevěděla, kde vlastně leží. Na informacích mně sdělili, že na ORL. Když jsem vyjela nahoru výtahem, zrovna ho vezli z operačního sálu. Ten pohled jsem neunesla a složila jsem se v nemocnici na zem. Poté nastalo období pár let, opravdu těžkých, kdy se střídaly u syna deprese s mániemi, kdy i svévolně vysadil léky a nadělal finanční škody. Vše jsem aktivně řešila sama, v té době žádný partner nepřicházel v úvahu.
Nyní po 12 letech je syn v remisi a žije spokojený aktivní život, kde šíří mezi veřejnost osvětu o tomto onemocnění, vydal 2 autobiografické knihy a jezdí na besedy a autorská čtení. V roce 2007 jsem si přestěhovala matku do svého města, kde žiju, neboť její zdravotní stav se zhoršoval a mně velela nějaká morální povinnost se o ni postarat. Sehnala jsem jí napřed pronájem a po delší intervenci i městskou garsonku na hezkém klidném místě. Bohužel z mámy se postupem let stala alkoholička, což popírala, ale my celá rodina a okolí jsme to věděli. Péče o ni se stala noční můrou, věčné úrazy při opilosti, vlivem pití těžká cirhóza jater, jícnové krvácející varixy. Sestra od ní dala ruce pryč, že to je moje věc, pokud se chci starat, ale ona mámě nikdy neodpustí týrání. Vloni vše vygradovalo, pár máminých hospitalizací s těžkou anémií, vždy do ní napumpovali pár krevních konzerv, máma podepsala reverz a byla zase doma a já se starala. Ano, starala jsem se dobrovolně, měla jsem nějakou touhu jí dokázat, že k lidem se chová slušně a s láskou.
Vloni vlivem toho všeho stresu u mě nastala spánková porucha, maximálně 3 hodiny v noci a více to nešlo. Zhubla jsem 5 kilo, po šoku, kdy jsem objevila v propouštěcí zprávě, že má máma rakovinu jater, jsem se zase složila. Cítila jsem obrovské existenční ohrožení, že budu muset nechat práce a jít na ošetřování člena rodiny, kdy budu závislá pouze na sociálních dávkách. Finanční rezervu jsem neměla, všechny úspory jsem utopila na zaplacení synových dluhů, které napáchal v mánii. A tehdy začalo mé první hypomanické období, kdy jsem fungovala na 200 %, zvládla vše zařídit, dostat mámu do hospice, zabezpečit se finančně, a ještě navázat nový vztah, který trvá dodnes. Hypománie trvala pár měsíců, máma vloni umřela a mně se ulevilo. Po její smrti jsem objevila dokumenty, které jsem raději neměla číst, byly to důkazy o tom, že mě jako mimino nechávala po nocích samotnou, kdy jsem plakala na celý panelák a sousedi museli volat policii. Nejhorší na tom bylo to, že máma pocházela z velmi vážené akademické rodiny, kde by toto nikdo neočekával. V hlavě se začaly objevoval krátké útržky z dětství, kdy jsem uplakaná usínala v postýlce únavou a žíznivá, křičela a nikdo nepřicházel.
Po hypomanickém období přišlo 5měsíční období smutku, kdy mě nic netěšilo, vše jsem dělala automaticky, netěšili mě procházky v lese, běhání, s partnerem jsem se začala hádat kvůli maličkostem, byla věčně nabroušená, chodila jsem z práce extrémně unavená, byla jsem přecitlivělá. Jako bych se někam ztratila. Tuto zpětnou vazbu jsem dostávala i z mého nejbližšího okolí. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, co se se mnou děje. Letos na jaře, krátce po mých narozeninách, jsem se dozvěděla o problémech svého mladšího syna. A to byla konečná. Odjezd na krizové centrum, zpráva s diagnózou – Porucha přizpůsobení a možnost Postraumatické stresové poruchy. Nyní jsem na neschopence, byly nasazeny AD, po kterých jsem se opět přesmýkla do hypománie. Před necelým měsícem jsem již šla k psychiatričce s tím, že asi tuším, co mi je. Potvrdila mně to. Na jednu stranu jsem ráda a lépe tomu všemu rozumím, díky synovi o tomto onemocnění vím mnoho a vím, že mohu žít plnohodnotný život jako doposud. Pouze se musím vyhýbat stresu, který je v mém případě spouštěčem. Dávku AD jsme snížili na polovinu, na noc užívám Qentiapin 25 mg a příští návštěvu u psychiatričky budeme asi nasazovat stabilizátory nálady. Partner to vzal úžasně, jen říká v žertu, že jsem jako neřízená střela. Vím, že se musím naučit odpočívat a zpomalit můj rychlý životní styl.
