Článek
Ahoj, já jsem mozek Jiřího! Jo, přesně tak – ta věc, co se mu schovává mezi ušima a snaží se ho nějak vést životem. Zvládám multitasking: udržuji ho naživu, zajišťuju, že si pamatuje své heslo k e-mailu, a občas se pokouším dát mu nějaké ty hluboké životní rady (které většinou ignoruje). Ale jakmile do toho všeho vstoupí deprese nebo mánie, je to, jako kdyby mi někdo hodil do ruky granát a řekl: „Tak se s tím nějak vypořádej.“
Když nás zasáhne deprese, je to, jako by někdo v mém centrálním velínu ztlumil všechna světla. Serotonin, dopamin, noradrenalin… všechny ty úžasné chemikálie, které by měly Jiřího udržet šťastného a motivovaného, najednou začnou mizet jako sušenky z otevřeného balíčku. A já se cítím jako DJ na špatné party, který zapomněl, jak se ovládá mixpult.
Takže co udělám? Pošlu zprávu dolů ke svému starému kamarádovi srdci: „Hele, ztlum to. Už žádné nadšení, žádné zrychlené tepové frekvence.“ Srdce na to odpoví: „Žádný problém, kámo. Budu si tady klidně tlouct, jako když se na podzim sbírá listí.“ A tak Jiří najednou začne cítit, jak se všechno zpomaluje, jak jeho srdce buší tišeji a těžkopádněji.
Ale není to jen srdce. Ledviny, ti malí čističí, kteří se starají o krev a o to, aby v těle zůstalo všechno v rovnováze, najednou začnou být zmatení. „Možná bychom měli šetřit energií,“ řeknou si a začnou zadržovat vodu. A tak se stává, že se Jiří cítí nafouklý, jako by byl pytel plný vody. Zadržujeme tekutiny, protože tělo je v režimu „šetři, ať přežijeme tuhle bídu“. A játra, která mají za úkol likvidovat všechny škodlivé látky, jsou také pomalá. Posílám jim méně signálů, aby pracovala rychle, a tak se jejich detoxikační práce zpomaluje. V depresivním stavu se metabolismus zpomalí a všechno běží na půl plynu. „Prostě přežijeme, ale žádná rychlá jízda,“ říkají játra a vrací se ke své klidné, pomalé práci.
Jenže pak přichází mánie, a to je jiná jízda! Najednou jsem jako DJ, co na party zvedne hlasitost na maximum a zapomene, že sousedi chtějí spát. „Všichni se probudit, teď to jede!“ posílám zprávu srdci. A srdce odpoví: „Dobře, dobře, už to frčím!“ A začne bušit jako šílené, až Jiří cítí, že by mohl běžet maraton a ani by se nezapotil. Krev mu teče rychleji, srdce jede na plné obrátky a já mám pocit, že jsme neporazitelní.
Ledviny, ty malé chemické laboratoře, které se v depresi snažily šetřit, teď začnou pracovat na plné obrátky. Vylučují více tekutin, protože tělo se zrychlilo, a Jiří pak musí běhat na záchod častěji než jindy. „Vodu máme, proč ji držet?“ říkají si a já se jim ani nedivím. A játra? Ta teď musejí makat přesčas. Moje zrychlené impulzy je nutí detoxikovat rychleji, zpracovávat všechny ty stimulanty a adrenalin, které do nich posílám. „My to zvládneme, jen nám dejte chvíli,“ říkají játra, ale já vím, že jejich tempo není udržitelné. Je to jako kdybychom jeli sportovní auto na plný plyn, ale věděli, že nádrž se brzy vyprázdní.
A moje komunikace se svaly? Tentokrát jim říkám: „Běžte, nezastavujte se, pohybujte se rychleji než kdy předtím.“ A svaly mě poslouchají. Jiřího tělo je v jednom kuse v pohybu, nedokáže si sednout, nedokáže se uklidnit. Každý sval je napjatý, každý krok je plný energie, která je ale nekontrolovatelná. Všichni cítíme, že se přetěžujeme, ale mánie nás žene kupředu.
A pak přijde konec. Znovu se všechno zpomaluje, zásoby energie vyprchají a já nemám co poslat. Srdce se znovu uklidní, ale tentokrát je unavené, bije pomalu, jako by bylo vyčerpané z nekonečného běhu. Žaludek zůstává prázdný nebo přetížený, protože neví, co s ním bude dál. Játra zpomalí a vrátí se ke své běžné rutině, ale jsou vyčerpaná. Ledviny začnou znovu šetřit, vrací se do svého pomalého rytmu, snaží se zadržovat to, co jim zbylo. A svaly, ty se znovu stávají těžkými, jako kdyby si pamatovaly všechno to vyčerpání.
Já, mozek Jiřího, se cítím jako orchestr, který ztratil dirigenta. Snažím se všechny udržet v harmonii, ale občas se mi to prostě vymkne. Spolu se srdcem, žaludkem, svaly, játry a ledvinami se snažíme najít rovnováhu, aby Jiří nebyl jen na houpačce emocí, ale někdy je to jako řídit loď uprostřed bouře.
Ale i když to vypadá, že jsme jen tým zmatených orgánů, kteří se snaží držet pohromadě, věřte mi – každý den se snažíme trochu víc. Snažíme se najít tu správnou rychlost, to správné tempo, kde se všechno dostane do rovnováhy. A já doufám, že jednoho dne tu rovnováhu najdeme. Že spolu s Jiřím zažijeme den, kdy bude moci říct: „Jo, dneska je všechno, jak má být.“
Pro více článků navštivte můj web Život na hraně nebo sledujte facebookovou stránku.
